články

Rozhovor: Připadala jsem si jako Popelka (Exkluzivní rozhovor s Věrou Noskovou pro Knihovnici)

Na loňském knižním trhu se zrodila nová hvězda. Věra Nosková sice striktně odmítá nechat se označovat za hvězdu, skutečnost je však taková, že na české knižní scéně loni nikdo nezářil tak, jako ona. Ačkoliv má na svém kontě již čtyři knihy, teprve ta poslední - román Bereme, co je ji přinesl všeobecnou známost. O Věru Noskovou se začali zajímat recenzenti, žurnalisté i nakladatelé (přešla pod křídla nově vzniknuvšího nakladatelství Abonent ND vedeného osobou v této branži dobře známou, Alexandrem Tomským). Číst rozhovor s touto charismatickou dámou je zvláštní zkušeností: lehkost, s jakou se vypořádá s jakoukoliv otázkou nebývá příliš obvyklá. Paní Věra Nosková v tomto velmi obsáhlém rozhovoru, který je určen exkluzivně pro čtenáře Knihovnice mluví o své vydavatelské činnosti, o politice, ekologii, showbyznysu a o své letité skeptické nátuře. Je jasné, že Věra Nosková má stále co říct a že nás ještě pravděpodobně v mnohém překvapí. Tento rozhovor neměl být pouze o její aktuální knížce, ale věřte mi, že po jeho přečtení dostanete chuť si jej přečíst. Takže dobrou chuť.

Vaše knížka ležela na pultech knihkupectví nějakou dobu, než si jí všimlo několik lidí a rozjel se kolotoč příznivých recenzí od autorů takových zvučných jmen, jako jsou Jana Klusáková nebo Vladimír Just. Jaké to je stát se přes noc "hvězdou české literatury"? Měla jste pocit zadostiučinění, úlevy?
Měla. Připadala jsem si jak Popelka na bále, ale s vědomím, že tohle místo ve "vyšší společnosti" nemám nijak posichrované, že jsem tu jen jaksi na zkoušku. A že když z tanečku předčasně vypadnu, nikdo se po mně nebude - na rozdíl od té Popeluchy - shánět. Ale výraz hvězda české literatury je nadsazený. K usilování psavce o dobrou knížku mi nepasuje.

Pravda je, že na rozdíl od jiných autorů se nestáváte, zaplať pánbůh, celebritou titulních stran. Knížku Bereme, co je jste nejdříve vydala vlastním nákladem. Až když román znovu vydalo nakladatelství Abonent ND, dostalo se knize větší publicity (recenze, rozhovory apod.) Může dnes dobrá kniha obstát bez reklamy?
Něco jiného je reklama, upoutávky atd., to je komerční věc a já ji přijímám trpně, a jiná věc jsou recenze, které si nelze vynutit nebo zaplatit, což je jedině dobře. Dobrá kniha může obstát a dostat se ke svým čtenářům, když si jí někdo všimne a zpraví o ní čtenářskou obec, veřejnost. Reklama k tomu mnohdy značně přispívá. Nevidím na reklamě, zvláště je-li vkusná a nevtíravá, nic ďábelského, odporného. Je to, jako když zvoláte z koutku: Tady jsem! A mám něco, co by vás mohlo zajímat! Dobrá kniha může obstát bez reklamy, každý si ovšem pod slovem obstát může představit něco odlišného. Bez reklamy se o její existenci méně ví, méně se prodává, dostane se k menšímu počtu čtenářů. Může ale obstát ve zkoušce času, může být objevena příštími generacemi.

Nezavrhuji reklamu na knihu, je to pro mne jeden z prostředků, jak se dostane k lidem, ale může se kniha vlivem a účinkem reklamy stát pouhým zbožím, jako jogurt či prací prášek? Mají lidé dát na reklamu kolem knížky, nechat se jí ovlivnit?
Že poctivý román, dobrý film, obraz, hudba není jen zboží, to lidé přece vědí. Jsou to lidské výtvory, které mají duši, volají po sdílení nějakého zážitku. Jsou-li někdy vytvořeny bezduše, dryáčnicky, pro efekt, ledabyle, primitivně nebo pro snoby, je druhá věc, ale ze své podstaty mají vyšší status, čeká se od nich nějaké obohacení vnitřního života. Já na pouhou reklamu moc nedám, pídím se po informacích mezi známými a kamarády, kteří se ve světě kultury orientují, pohybují a film už viděli, knížku četli. Bloumám také po internetu. Čemu naprosto nedůvěřuju, je taneček bulváru - včetně bulvárních pořadů v televizi - kolem rádoby osobností, i těch z oblasti umění. Bulvár pro svou potřebu, aby bylo o čem a s kým žvanit, mnohdy vytváří z ambiciózních, sebevědomých osob, které celkem nic nosného a kvalitního nevytvořily, takzvané celebrity. Směju se tomu. Je to bláznivý svět. Vyslechla jsem jednou dialog prodavačky v naší sámošce s babkou, která si kupovala bulvární tisk. Shodly se na tom, že "voni ty celebrity sou to všecko komedianti. Slušnej, vobyčejnej člověk nad těma jejich vylomeninama jen žasne." Zlatá slova. A to babka nevěděla, že některé ty "vylomeniny" celebrity podnikají hlavně proto, aby se o nich psalo, jiné si bulvární šmudla vymyslí.

Existují pro vás nějaká "posvátná" témata, o kterých se zdráháte psát?
Musela jsem slíbit manželovi, že nikdy nebudu psát o něm. Velmi jeho přání chápu. Nepsala bych o něčem, čemu nerozumím a je mi to vzdálené. Třeba o sportu. Jinak se žádného tématu předem nehodlám vzdát; co já vím, na jak zajímavý námět narazím, co mě napadne... Posvátného pro mě není nic, neboť jsem ateista. Pro mě je klíčové, jak k tématu přistoupím. Asi těžko cynicky, bez - byť skrytého - soucitu s trpící postavou. Jsem i v literatuře spíš "srdcař" než "kalkulant".

Má spisovatel dodržovat nějaký pevný denní režim, nebo má prostě psát ve chvíli, kdy na to má náladu a myšlenky? Michal Viewegh si údajně stanovil striktní režim, ale je to vůbec možné? Spisovatel přece není stroj na psaní...
Každý spisovatel si volí režim podle svého naturelu. Bohumil Hrabal prý napsal román Obsluhoval jsem anglického krále za 14 dní, na jeden zátah. Jiní, stejně dobří spisovatelé píšou, jako když krápe, každý den kousek. Patřím k těm druhým. Na psaní může vzniknout návyk jako na příjemnou, vzrušující práci. Zbytek dne pak prohřívá a osvětluje dobrý pocit. Na inspiraci, nápady jsem naladěná neustále, štosuju si je v hlavě nebo si dělám sem tam poznámky. Není to ani nějaká posedlost, ale jako si truhlář všímá nábytku, kamkoliv přijde, krejčová šatů, fotograf vhodných výjevů ve svém okolí, tak bývá spisovatel vyladěn na slova, pozorování, naslouchání, stavbu textu, kumulování příběhů.

Máte vůči svému vydavateli povinnost vydat určitý počet knih v předem daném termínu? Máte nějaká omezení čemu se vyhýbat apod.? Nakolik vůbec může být autor svobodným člověkem, pokud nemá štěstí a vydavatel není jeho kamarád?
Mám jediný závazek: vše, co napíšu, po dobu pěti let od podepsání první smlouvy (na Bereme, co je) nabídnout přednostně svému nakladateli. Omezení nemám, vše je věcí dalších ústních dohod. Předpokládáme oba, já i nakladatel, že budu psát prózu, ale kdybych se zbláznila a vrhla se na poezii, museli bychom to také nějak vyřešit. Kdybych nenapsala nic, nakladatel by nemohl nic dělat. Řekla bych, že jsem - nejen vůči svému nakladateli, ale vůbec - svobodný autor.

Jak vám vyhovovala pozice vydavatelky?
Vydavatelskou činnost jsem na letošní rok pozastavila. Moc mi to podnikání nešlo, nebyla jsem dost velkorysá, hlavně finančně, z pochopitelných důvodů. Také - když si ve svém nakladatelství vydáte vlastní knížku a nejste dost sebevědomá a velkohubá, je vám trapné na trhu za ni "kopat". Příští rok ale vydám minimálně skeptikům Sborník přednášek, je už čtvrtý v pořadí, pod názvem Věda kontra iracionalita. Je to docela úspěšná řada, máme už své věrné čtenáře.

Kniha se po dopsání stává majetkem nakladatelství, že? Máte nějakou možnost mluvit do reklamní kampaně, ovlivnit obálku knihy a grafické zpracování textu?
Text románu je především mým majetkem. Nakladateli postupuji práva na jeho vydání, což je dáno formou smlouvy. Smí ji vydávat, dělat dotisky, prodávat po dobu pěti let. Do reklamy nemluvím, není to moje parketa. Na obálku nemám bohužel valný vliv, no vlastně žádný, a na grafické zpracování také ne. V případě obálky mi to není milé. Ale knížka se dobře prodává navzdory obálce s holkama z filmu Rebelové; nakladatel tvrdí, že také díky ní. Kdo z nás má pravdu, nevím. Utěšuju se příměrem, že hezká ženská zůstává pěkná i v blbých šatech. Taky se dá svlíct - tedy obal.

Román Bereme, co je bude mít dvě pokračování. Zvažovala jste původně, že napíšete trilogii, nebo to bylo až po dohodě s nakladatelem? Dá se očekávat, že si většina čtenářů předchozího románu další díly koupí, aby se dozvěděla, jak bude děj pokračovat...
Původně jsem nezamýšlela psát trilogii. V mém prvním vydání, vyrobeném doma na koleně, byl vlastně už kousek druhého dílu, to až zkušení přátelé (jeden spisovatel a jeden kritik) mě ponoukali, abych část odehrávající se v Praze oddělila a z toho základu vystavěla druhý díl. Jenže já už mezitím druhý díl psát začala, neboť celkem dost čtenářů a přátel do mě hučelo a ptali se: jak to s tou Pavlou bylo dál? Takže z toho dalšího textu, který je umístěn do pohraničí vznikl - a ještě vzniká - třetí díl. Když to takhle líčím, vypadá to chaoticky, ale knížky samy chaotické nebudou, dávám pozor, aby trilogie působila přirozeně, splavně, aby v ní nic nedrhlo a téma zrání a cesty se stupňovalo.

Pokud byste psala knihu s dějem z prostředí, které byste neznala, měla byste potřebu určitý čas v něm žít? Například vaše novela Ten muž zemře se odehrává ve vámi dobře známém novinářském prostředí, Bereme, co je zase na maloměstě, kde jste vyrůstala...
Ano, takovou potřebu bych měla. Nebo alespoň ono prostředí nějak zblízka zkoumat, mluvit s lidmi, kteří v něm žijí, mít svého člověka, který by mě do problematiky zasvětil. Je to tak trochu návyk z žurnalistiky, z reportáží. Ráda bych si ale někdy zkusila sci-fi, abych si ověřila, jestli bych uměla napsat příběh postavený spíše na fantazii než na okolní realitě.

Je život hrdinky vašeho románu výlučně váš, čili je to ryzí autobiografie, nebo se od skutečnosti tu a tam odchylujete?
Je to především literatura a to je umělá věc a má svá pravidla. I když je autobiografická, nekopíruje skutečnost, odchyluju se, ale už ani nevím v kterých momentech a jak moc. Stalo se mi totiž něco, s čím jsem nepočítala. Příběh v knize, který jsem psala dlouho a s velkým nasazením, vytěsnil autentické vzpomínky. Snažím se si na něco vzpomenout, a naskočí mi pasáž z románu. Je to skoro k vzteku. Proto se teď docela ráda bavím o našem dětství a mládí s bratry a jen kulím oči. Vnímali věci jinak, mají jiné vzpomínky.

Mám s jednou známou dlouholetý spor: ona tvrdí, že určité knihy by člověk měl znát v rámci všeobecné vzdělanosti, že to je základ. Já zase tvrdím, že kniha se nemá číst proto, že to je klasika, ale že se mi líbí námět, mám rád toho spisovatele, chci se jí bavit nebo mi ji doporučil člověk, se kterým mám podobný vkus. Jaký je váš názor? Má se povinně číst Babička nebo Máchův Máj?
Souhlasím spíš s vámi - četba je radost, výběr je úžasný, čtenář hledá spisovatele, kteří s ním rezonují. Na druhé straně vášnivý a náruživý čtenář bude zvědavý i na tu Babičku a Máj, protože ho bude dráždit, že celý život o nich slýchá. Proč by si je tedy nepřečetl? Nic za to nedá, a i když se mu náhodou nebudou líbit, bude alespoň informován. I v literatuře jsou sloupy naší kultury. Je užitečné přečíst si bibli i Darwina, znát Rembrandta, Bachovy fugy, vidět párkrát Shakespearovu hru, přečíst si něco od Vančury, Čapka, Balzaka, Goetha... Život bez toho všeho je chudý, obzory nízké.

Bránila byste se zfilmování své knížky? Proč myslíte, že se vůbec literatura převádí na filmové plátno? Nedávají někteří autoři souhlas hlavně kvůli finančnímu přivýdělku? Například Michal Viewegh má na svém kontě čtyři zfilmované knihy a další se chystají...
Nebránila bych se. Bylo by to pro mě dobrodružství, další život mých hrdinů. Nemyslím si, že by románu výrazně ublížilo, kdyby se film spíše nepovedl; knížka přece zůstává. Docela by mě zajímalo, jak by k tématu přistoupil jiný autor s jinými prostředky. Jestli jiní spisovatelé berou zfilmování své knížky jako pouhý obchod, o tom nic nevím. Ale domnívám se, že když dalšímu tvůrci stojí za to s textem pracovat, jde v jistém smyslu i o jakési ocenění knížky, příběhu, námětu. A proč se podle některých knížek točí filmy? Protože obě média většinou stojí na příběhu, pracují s psychologií postav, jsou si vlastně velmi blízké. Je to přirozené a pochopitelné.

Čím se vlastně poměřuje úspěch autora? Prodejností? Cenami, které jeho knihy nasbírají? Nebo tím, že poutavým způsobem pojal důležité téma? Může spisovatel, který napsal brilantní knihu, avšak zůstane mu ležet ve skladu, nosit označení "úspěšný"?
Záleží na tom, kdo úspěch poměřuje. Ekonoma bude zajímat finanční výtěžek, prodejnost. Renomovaného kritika zase to, jak dílo splňuje jeho náročná kritéria.
Poutavým způsobem psát o nosném tématu, to je základ slušné knížky a základ možného úspěchu. Termín důležité téma bych nepoužila; co je pro jednoho důležité, je pro druhého nudná banalita. Někdy ovšem stojí příběh o banalitách na skvělém textu. Nebo jsou ony banality svědectvím nějaké doby, a tedy vzbuzují zájem. To je třeba případ Hostince U kamenného stolu od Karla Poláčka. Děj je předvídatelný, ale ten jazyk! Kdyby tentýž děj popsal jazykový břídil, byla by to slátanina.
Myslím, že spisovatel, který by napsal brilantní knihu, a ta zůstala ležet ve skladu, by mohl nosit smutný titul "zneuznaný". Stalo by se tak nejspíš vinou špatného vydavatele, ale toho je možné vyměnit. V horším případě kvůli totalitnímu režimu a jeho cenzuře. Toho jsme si užili měrou vrchovatou.

Jaký druh literatury je vám nejbližší? Krátké jednoduché příběhy bez poselství, nebo velká témata s nosnou myšlenkou, která by měla knihu přežít?
S tím poselstvím bych byla opatrná. Je to moc vznešené slovo. Velká témata popisují mnohdy období, kdy dějiny nabíraly nový směr. V mohutných románech, jako je třeba Vojna a mír, se malinko ztrácím. Knížka o psychických trápení jedince může dát čtenáři víc než historický román, kde se přelévají masy.
Krátké jednoduché příběhy, pokud jsou bez nápadu a vtipu, odkládám, nebaví mě. Já ale trpím literárním obžerstvím a čtu kdeco. Povídky i romány, novely i básně, Rusy, Francouze, Američany, Angličany, Čechy - ani nebudu všechny ty národy vyjmenovávat. Pátrám po dalších autorech. Když se mi knížka nelíbí, odhodím ji. Píšu si čtenářský deník. Nikam nechodím a nejezdím bez knížky, počítám s prostoji a čekáním - na tramvaj nebo na číšníka.

Četla jste někdy knížku, která vás zasáhla? Přemýšlela jste o ní a nemohla ji dostat z hlavy?
Takových knih je několik desítek. Vracím se k nim.

Jak se díváte na ekology? Někdy mám pocit, že jejich postoje jsou schválně extrémní, aby vyprovokovali diskusi a mohli pak nějak dojít ke kompromisu.
Domnívám se, že jsou to lidé budoucnosti. Jednou se budeme muset chovat a myslet ekologicky všichni, půjde nám o život. Budoucí generace budou s odporem hodnotit naše plýtvání a drancování přírody.

Letošní počasí by pro nás mělo být varovným znamením, že příroda se začala vzpouzet lidskému konání, ale nemám pocit, že si z toho vezmeme ponaučení. Kam až podle vás člověk dojde, než pochopí, jak vlastně této planetě ubližuje?
Ubližuje přitom také sám sobě. Dojde asi na pokraj katastrofy, bude muset prodělat "léčbu šokem". Je už téměř jisté, že tající ledovce zvednou mořskou hladinu, budou zatopené mnohé ostrovy a pobřežní města, stovky nízko položených míst u moře a v moři. Voda z ledovců ochladí Golfský proud a to změní radikálně podnebí v části Evropy. Lidstvo navíc jaksi moc nepočítá s tím, že by měla brzy nastat doba ledová - snad ji oddálilo právě globální oteplování. Počasí a podnebí bude možná po staletí vykazovat dramatické výkyvy s mnoha katastrofami, které změní a kamsi posunou lidskou civilizaci. K válkám? Ke spolupráci a sjednocení? To zatím nevíme. Dá se ale očekávat, že sjednocení a spolupráci bude bránit náboženský, národní a politický antagonismus.

Česká republika je malý stát. Má si uchovávat svou jedinečnost a být ostrůvkem uvnitř sjednocující se Evropy, nebo se má podvolit diktátu bruselských úředníků a přijímat nařízení, směrnice a direktivy, které ji budou "přizpůsobovat"? Záměrně jsem použil extrémní formulace...
No a s extrémy nedokážu souhlasit. Sjednocování Evropy je podle mě pozitivní proces. Zatím vidím převahu pozitivních dějů nad nepříjemnými. Přesto je dobré být ve střehu a nezbavovat se mírné skepse. Není to ale moje parketa a nijak se tím nezabývám. Víc než bruselští byrokrati mě znechucují mnozí naši politikové.

Viděla jste alespoň jeden díl reality show VyVolení? Myslíte si, že má nějaký dopad na diváky? Nebo to jsou pořady, které diváci chtějí? Proč je chtějí?
Viděla jsem pár dílů z první várky "Vyvalených". Prý jejich vulgární chování a slovník ovlivnily některé děti, které si uvědomily, co všechno je dovoleno, sledováno se zájmem, a tedy zřejmě hodno napodobování a nakonec dokonce odměněno závratnou sumou. Teoreticky to mohl být zajímavý psychologický experiment, ale pro člověka s kinderstube se z toho stala odpudivá podívaná na hejno většinou jednoduše strukturovaných sprosťáků. Pár dílů jsem sledovala, abych zjistila, co všechno je možné, jak daleko "volové" dojdou. V podstatě je to ale kruťárna - dopřát podobným jedincům dostatek cigaret, alkoholu a pohodlí, ale odepřít jim, co člověka civilizuje: soukromí, kontakt s blízkými, knížky, informace o okolním světě... A televizní diváci ty "opičáky" v kleci pozorujou a baví se tím, jak "pouštějí šťávu". Neřekla bych, že je to dobrý trend v euroamerické kultuře. Mohl by se nám vymstít. Ale třeba také ne. Pitomostí a vulgarit je na světě spousta a vedle toho existuje svět myšlenek, ohledů a dobrých skutků. Někdy se ty světy dokonce prolnou. Závěrem - jsou horší jevy a dokonce asi i pořady než VyVolení. Děti by ale na tyhle experimenty s vyšinutci a sprosťáky koukat neměly.

Má spisovatel upozorňovat na tyto jevy a pranýřovat je v médiích, nebo shovívavě pokývat hlavou, ignorovat je a doufat, že se jedná o přechodný jev?
Já bych spisovatelům žádné úkoly nezadávala, zajímají se o to či ono podle své povahy. Navíc pranýřování nemá téměř žádnou účinnost, lidem oblíbenou zábavu nezprotivíte. Některé subkulturní aktivity skutečně samy od sebe vyhnijou, neboť jejich tvůrci mívají tendenci stupňovat vulgaritu, prázdnotu a pitvoření tak dlouho, až se pořad či jiný podobný fenomen lidem zprotiví.

Je normální nechat se zavřít v izolovaném prostředí s lidmi, kteří jsou záměrně a programově vybráni jako protiklady, sdílet s nimi vše od ložnice přes kuchyni až po koupelnu a ještě se u toho nechat sledovat miliony diváků? Je odměna za toto snažení adekvátní tomu, co pro to ti lidé obětují?
Pro mě třeba není, ale pro ně ano. Mnozí z nich přece neměli právě práci, kterou by neradi opouštěli, naopak. Někteří měli dluhy, oplétačky s vyšetřováním trestního činu. Nebyli to lidé spokojení se svým životem: ti mají většinou svou práci, obor, koníčky a své blízké, které by na tak dlouho odmítli opustit. Akce VyVolení se jejím aktérům nejspíš jevila jako šance, jak se dostat k něčemu lepšímu, nemluvě o vidině 11 milionů. Navíc byli po tu dobu placeni a dobře živeni, opíjeni, oblékáni atd. Co ovšem nechápu, je fakt, že si zjevně mysleli, že když se takto se vším tím sprosťáctvím, nahotou, souložením a hysterickými záchvaty zviditelní, budou z nich právě ty vzpomínané celebrity a někdo už se postará, aby se dostali do showbyznysu a hrabali prachy za nějakej ten štěk. Boží prostoto! Když bylo po všem, kdekdo se o ně otřel, bulváru slouží jen jako terč výsměchu, jejich chování je natočeno a kdykoliv může být znovu odvysíláno. Málokdo z nich se nějak prosadil, zvýšil si společenský statut. Jsou a budou to vždy, až na výjimky, oběti reklamy a bulváru, který je využil, vycucal jak pavouk mouchu a odhodil.

Co říkáte vy, spisovatelka která několik let tvoří určité dílo, na to, že showbyznys v poslední době tvoří postavičky, které se začnou objevovat na titulních stránkách bulvárních tiskovin, nazve je celebritami a ony si několik měsíců či let užívají pozornosti, aniž cokoli dokážou?
Postavičky-celebrity a showbyznys k sobě s bulvárem patří, jsou to jakési pouťové atrakce pro dospělé. Nabízejí zábavu a drby, to je jejich byznys. Jako spisovatelka říkám, že je to dobrý námět na psychologický román. Jako bývalá novinářka říkám, že to je umělej svět, který normální lidi ani neberou vážně - viz výše popsané mínění babky a prodavačky. Lidi to čtou, hledí na bednu, ale myslím si, že tím nijak nežijou. Trochu se pobaví, ukrátí si čas strávený třeba na WC a jdou si po své práci, dosti má den na svých trápeních. Já se nad tím nepohoršuju. Takovej je svět. A je štěstí, že nemáme cenzuru. Takže vycházejí i blbiny a nafouknuté zprávy třeba o jakýchsi celebritách.

Vedla jste klub skeptiků Sisyfos. Můžete mi prosím přiblížit, čím vším se zabývá, jaké je jeho poslání či cíl? Někde na internetu jsem se dočetl, že k vám patří i fyzik Jiří Grygar.
To by bylo příliš dlouhé vyprávění. Zájemce najde mnoho informací na našich webových stránkách www.sisyfos.cz. Jiří Grygar se mnou stál při vzniku tohoto občanského sdružení a oba jsme v předsednictvu.

Mnozí autoři nabízejí zaručený recept, jak dosáhnout pozemského štěstí. Ať už mluvíme o Richardu Bachovi, Paolo Coelhovi a dalších. Jak je možné, že tyto knihy patří mezi jedny z nejprodávanějších? Co v nich lidé hledají?
Možná v nich nacházejí vznešené myšlenky, morality, tajemno. Například v podání Paola Coelha je tato duševní potrava dodaná v rozemleté, nenáročné, lehko stravitelné podobě. Já se ale při čtení tohoto autora strašně nudila, jeho nabubřelé banality byly otravné, vymyšlenosti průhledné. Četla jsem pár jeho knížek, stejně jako třeba J. K. Rowlingovou, abych pochopila ten rozruch kolem nich. Harry Potter, to je ovšem jiná káva, to jsou knížky velmi dobře napsané a vymyšlené (nečetla jsem ty poslední, a už asi ani nebudu, přece jen nejsem dítě). Radit ostatním, jak být šťastný, jak žít a jak se chovat, je dobrej kšeft, rádce má z toho navíc psychologický zisk, neboť je za chytrého, který radí blbým.
Jinak literatura zvaná fantasy mi nedělá dobře, když je něco až příliš samoúčelně "vycucané z prstu", je to jalová duševní potrava. Ráda si ale občas přečtu dobrou sci-fi, zvláště takovou, která pracuje s realitou, rozkrývá lidskou psychiku v extrémních podmínkách, má rysy pravděpodobnosti. Což je třeba Konec civilizace Aldouse Huxleyho.<.p>

Někteří lidé potřebují věřit tak trochu na zázraky, aby byl jejich život lehčí. Není na místě trocha shovívavosti, když vidíte, že víra uzdravuje?
Že by víra automaticky uzdravovala, to je vulgarizace složitých psychologických mechanizmů. V některých případech snad ano, ale spoléhat se na to nedá. Působí tu autosugesce a sugesce, budiž, někdo k tomu potřebuje takzvanou víru v zázraky, jsme nakonec všichni ovlivněni pohádkami z dětství. U psychosomatických chorob sugesce někdy zabírá, k uzdravování občas pomáhá i veselá, optimistická mysl, neboť endorfiny v různé míře povzbuzují imunitní systém. Vypráví se známá historka, že rány vojáků vítězné armády se hojí líp a rychleji než zranění poražených. Druhá věc je, že na této víře parazitují nezodpovědní, žvaniví strejci, kteří slibují, co nemůžou splnit. A když se pacient cítí podražený z toho, že žádný léčivý efekt nezaznamenal, slyší pokaždé jednu ze dvou klíčových vět: přišel jste pozdě nebo vyšší síly si to nepřejí. Léčitelé jsou vhodní pro bohaté hypochondry. Tam se snad neděje žádná škoda, když ovšem pominu, že je na škodě státní pokladna, protože léčitelé svůj, někdy významný, příjem zásadně nezdaňují, stejně jako třeba prostitutky. Jinak živnostenský zákon je z povolených živností vyloučil, což jim nejspíš nevadí, alespoň ty daně opravdu platit nemusí.

Jak jste přišla k práci v nadaci Inka?
Dělala jsem jako externistka Českého rozhlasu půlhodinové diskuzní pořady s názvem Naše téma a dozvěděla jsem se o Olze Vilímkové, která měla právě odjet do peruánských And. Chtěla tam zdarma učit celý rok děti horských Indiánů. Pozvala jsem ji před mikrofon. Brzy nato odjela, posílala mi pak dlouhé maily a fotografie a já z nich dělala články, které vycházely na pokračování v novinách. Když se vrátila, vyprávěla mi, jak jsou ty chudé děti mnohdy bystré, jak touží po vzdělání, ale to je tam, počínaje střední školou, velmi drahé a pro ně nedostupné. Olga založila nadaci Inka pro dálkovou adopci, peníze putují pouze na vzdělání vytypovaných dětí, které jsou snaživé a talentové. Tyhle děti vybírají místní školy za souhlasu celé vesnice. Už podporujeme přes naše české kmotry kolem 450 dětí. Kmotry nejsou jen jednotlivci, ale i školy, skautské oddíly, kurz španělštiny nebo spolek kaktusářů... Je tu naděje, že by ti vzdělaní Indiáni mohli po letech změnit k lepšímu poměry v regionu. Máme spolupracovníky v Peru, Olga tam jezdí několikrát ročně jako průvodkyně, ale má pak vždycky čas a možnost navštívit děti, vyřídit úřední záležitosti. Ona je hnací motor celé akce.

Před nedávnem byl na internetu publikován neautorizovaný překlad románu Totožnost (L’Identité) Milana Kundery. Ten už několik svých románů psaných ve francouzštině odmítl publikovat česky, a tak se toho chopil někdo jiný, Totožnost přeložil a zdarma poskytl čtenářům. Na čí straně tohoto sporu jste? Jen dodávám, že text už byl z internetu stažen...
Na straně autora, navzdory tomu, že jeho postoj vůči Čechům a češtině nechápu. Ale nezbývá než ho respektovat, má právo si se svým dílem dělat, co chce. Naopak ten, kdo mu text zcizil, je navzdory dobrým úmyslům a třeba i tomu, že z překladu nijak finančně neprofitoval, vlastně zloděj. I když pracovitý zloděj s ušlechtilými pohnutkami.

Opravdu velký spisovatel se pozná především podle toho, že se pouze neopájí svým úspěchem, ale že komunikuje se svými čtenáři a knihu jim tak přibližuje. Poté, co jsem měl možnost pokládat své otázky Věře Noskové a s rozkoší přijímat odpovědi mohu říct - ano, toto je velká spisovatelka. Tato dáma přes svůj nesporný úspěch zůstala skromná a pokorná. Věřím, že z tohoto rozhovoru máte stejné pocity jako já. Zájemcům o další ukázky spisovatelského umu Věry Noskové doporučuji Týdeník Rozhlas, pro který začala psát fejetony. Nechť nám zkrátí to útrpné čekání na další román.

Věra Nosková
foto
Podpis
... a podpis

08.09.2006
Tomáš Fojtík
Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30359 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Houellebecq, Michel - Podvolení
Titul: Houellebecq, Michel - Podvolení
Sleva: 20 % (ušetříte 54 Kč)
Cena: 215 Kč

Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Toyen - film Jana Němce
(2) Cesty hada na skále
(3) Povídání o pejskovi a kočičce
Knížka je určena pro děti od 4 let, je v pevné vazbě, má 118 stránek, obsahuje deset pohádek o pejskovi a kočičce, je ilustrovaná. V závěru knihy je samostatná kapitola Slovo k dospělým čtenářům, ...
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2017 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům