Někdo čte hodně, někdo málo a někoho nevidíte s knihou, jak je rok dlouhý. Projeďte se metrem a uvidíte, kdo patří do které skupinky lidí. Ten, kdo sedí s knihou a nevnímá okolí, ten patří do první škatulky. Stejně jako já, i když jsem si donedávna myslel, že to se mnou není tak hrozné. Ano, doma na mne výhružně kouká hromada nepřečtené literatury, ale pořád jsem si říkal, že dokud ta hromada na mne nepadá, není to se mnou tak hrozné. Až jednou mi došlo, že to se mnou není tak úplně v pořádku. Když se mne lidé místo obvyklého "Čteš teď nějakou knihu?" začali ptát "Co teď čteš?" To byl první impulz. Druhé varovné znamení bylo když jsem si uvědomil, že nejstarší nepřečtenou knihu jsem si koupil před více než rokem. To znamená že přestal platit systém, že budu číst knihy tak, jak si je kupuji... A tak se stalo, že jsem začal místo čtení knih knihy hromadit.
Kolegové mne uklidňují tím, že to je v naší branži naprosto normální (pracuji v knihkupectví) a nedá se s tím nic dělat. Nabídka knih je v posledních letech velmi lákavá, bohužel si však nakladatelé nechají knihy velmi dobře zaplatit. Zkoušel jsem chodit do knihovny, ale pocit, že si nesu právě koupenou knihu domů, ten je nenahraditelný. Miluji vůni nově otevřené knihy. Miluji, když má kniha ještě jemně slepené listy. Miluji, když se mé prsty prvně dotýkají knihy, na kterou se již těším třeba několik týdnů. Veřejná knihovna může ukojit mou touhu číst, nikoliv však mou touhu knihy kupovat. Možná to je do jisté míry koníček, přiznávám však, že velmi nákladný. Když nějakému zákazníkovi radím s výběrem knihy vždy zdůrazňuji, ať se nenechá ovlivnit pouze mým doporučením, ale ať především kupuje knihu, kterou mu doporučuje jeho srdce. Vypadá to jako fráze, ale kdo zažil ten pocit, pochopí. Jako když potkáte ženu či muže svých snů, toho jediného pravého, tu jedinou pravou. Okolní svět se zpomalí, místo běžných zvuků vám v uších hrají božské harfy. Mám v knihovně několik knih, ke kterým mám zvláštní vztah. Téměř se mi chce říct, že vztah milenecký. Beru je čas od času do ruky, pomalu listuji a vnímám atmosféru, která z nich byla cítit, když jsem je četl. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem je četl poprvé a připomínám si, co vše jsem tehdy prožíval.
Nedávno jsem se s jednou těsně postpubescentní slečnou chtěl bavit o tom, jaký druh literatury má nejraději. Její odpověď mě zprvu ani moc nepřekvapila - knihy prostě nečte. I nedal jsem se a chtěl znát důvod jejího odmítání literatury. Ten mě však šokoval definitivně: knihy nečte proto, že podle ni to je ztráta času. Kniha jí prý nepřináší žádný užitek, ze čtení prostě nic nemá. Když jsem jí vysvětloval, že každá přečtená kniha pro mne znamená jeden prožitý lidský příběh, že každá přečtená kniha je pro mne dalším poznáváním života a světa, nebo že se prostě jen tak bavím a užívám si zápletky či jazyka, nechápavě kroutila hlavou. Znám lidi, kteří si zakládají na tom, že kromě školního slabikáře nikdy nic nepřečetli. A tak si pokládám otázku: Je kniha jen další zábavou? Je kniha někde na úrovni televize, počítače a zahradničení? A nebo by měla být kniha nedílnou součástí života? Asi to bude u každého jiné. Ale já jsem strašně šťastný, že patřím k těm druhým.
| nápověda
