František Emmert připravil další knihu ze série Češi ve válce a nakladatelství Vyšehrad ji tentokrát pokřtilo v Luxoru na Václavském náměstí.
Řečnický stůl kromě tradičního ředitele Vyšehradu a autora obsadili také dva veteráni, plukovníci ve výslužbě Miroslav Vavrečka a Josef Polívka. Vzhledem k tomu, že kniha se soustředí na situaci na Středním východě a na působení 11. pěšího praporu, je v knize obsažen spolu s dalšími dvěma jen příběh Josefa Polívky, zatímco Miroslav Vavrečka je "pouze" na snímcích. Pochopil-li jsem dobře, bude jeho podrobné vyprávění zahrnuto ve svazku Češi na západní frontě.
Přišel jsem mírně pozdě a proto jsem již zastihl jen zbytek úvodu Františka Emmerta, ovšem to nejpodstatnější , diskuse s veterány, mi neunikla. Je poněkud škoda, že na podpichování z pléna se dlouho hovořilo o filmu Tobrúk. Ani jeden z veteránů jej neviděl, ale ani jednomu z nich se nelíbil Marhoulův záměr, který s nimi prodiskutovával.
Pak naštěstí zasáhl ing. Novák a odvedl řeč smysluplněji k válečným událostem. Pan Vavrečka tak vylíčil (v knize neobsažený) odchod na Blízký východ. Jako devatenáctiletý modelář ve Vítkovicích spolu s kolegou Josefem Moralem jednoho dne, na základě výzev rádia Katowice přešli do Polska. Byli sice zadrženi německými pohraničníky, ale vzhledem k tomu, že neměli zavazadla, se vymluvili na sběr hub. Pohraničníci byli mírně znalí češtiny, patrně původem z pohraničí.
V Polsku měli opět štěstí, když se na cestu do vnitrozemí zeptali v židovském obchodě. Obchodník je dovedl na nádraží a koupil oběma lístky. Polští pohraničníci v okupovaném Těšínsku Čechy předávali Němcům, vzdor tomu, že jejich vlastní vláda už tou dobou organizovala nábor českých a slovenských dobrovolníků. Do Svobodovy jednotky se ostatně záhy po zatčení v Krakově dostali.
Následující anabáze taktéž nebyla bez překvapení. Československé velení směřovalo jednotku na východ, to bylo s ohledem na bleskový postup Němců prozíravé. Přesto byla jednotka u Hlubočku Maleho bombardována slovenským letectvem, kterému nakonec unikli, což se nedalo říci o vlaku červeného kříže a vlaku s polskými běženci. Jednotka přešla bez problémů do sovětské internace, byla přesunuta do Kamence Podolského a odtud do Suzdalu, kde strávila dvě zimy. Jejímu úplnému odsunu na Blízký východ zabránilo napadení SSSR, Svoboda se dokonce vracel k jednotce z Iránu.
S jistou mírnou potměšilostí jsem sledoval výklad jednoho z veteránů o situaci po napadení Polska, ve které líčil, že "Rusové zabrali tu část carské Ukrajiny, kterou jim předtím zabrali Poláci". Připomnělo mi to svéráznou polskou optiku, podle které Češi ve 13. století okupovali Slezsko, vzdor tomu, že toto bylo až do 11. století součástí Českého knížectví a předtím Velké Moravy.
Pánové veteráni si pak posteskli na nové vedení Obce legionářské, neboť veterány misí OSN nepovažují za pravé bojovníky za svobodu, i když je nutno podotknout, že oba v tomto kroku viděli zároveň nezbytnost a následek svého stáří. Nicméně si oba stěžovali na výběrové pozývání veteránů na oficiální akce a jistou hořkost budí také neochota ocenit aktivní účastníky bojů alespoň pamětní medailí, když už ne řádem. Zvláště, když posledně jmenované učinilo Polsko, Rumunsko i SSSR.
Diskuse se po té přeměnila v podepisování knih a osobní rozpravy. Kromě toho, že František Emmert stále zachovává přízeň Knihovnici.cz a připravuje další díl Čechů ve válce vydal v nakladatelství b4u publishing knihu Atentát na Heydricha, jedná se o formát "muzeum v knize" tedy publikaci doplněnou kopiemi artefaktů stejného typu, jako byl Rok 1968 v Československu.
| nápověda
