Ve středu 11. června se v kině Bio Konvikt - Ponrepo, promítacím to sále Národního filmového archivu, uskutečnil křest knihy 20,000 mil pod mořem... Akce se uskutečnila ve 3 hodiny odpoledne, což zvídavému čtenáři napoví, že se obešla bez mocného ungana, rituálních obětí i prastarých hebrejských textů deklamovaných ve světle černých svící pozpátku. Leč obešla se i bez Julesa Vernea. Nekřtil se totiž originál Dvaceti tisíc mil pod mořem z let 1869 až 1870, ale jeho upravená a zkrácená verze Ondřeje Neffa.
Nejprve k akci samotné, nakladatelství Albatros nesvolalo křest do kina jen tak. Jeho součástí byly tři verneovské ukázky, první, nejkratší byla ukázka souboje posádky Nautila s krakenem v technikolorovém snímku z roku 1956. Prchlivého, kanadského harpunáře Neda Landa v ní ztvárnil Kirk Douglas. Dle pozdějšího výkladu Ondřeje Millera za tuto scénu vděčíme samotnému Waltu Disneyovi, který vida původní verzi, z vlastní kapsy zaplatil přetočení. Vzhledem k loutkově působící verzi opravené, lze jen domýšlet, jakou hrůzu představovala scéna původní.
Ještě výstřednější zážitek pak představovaly dva snímky Georgese Mélièse, ručně kolorovaná Cesta do neskutečna z roku 1904 (inspirovaná J. Vernem) a katastrofický Podmořský tunel z roku 1907. Oba kusy byly autenticky podkresleny klavírem a opravdu ukázaly, jak mnoho filmové řemeslo pokročilo. Třeba dnes už by asi neprošlo, že jásající dělníci zvedají nástroje nad hlavu výše, než je strop tunelu.
Vlastní prezentace knihy se pak nesla v poněkud filozofickém duchu potřeby verneovek a potřeby jejich přepracovávání. Ondřej Neff, podněcovatel série přepracování Ondřej Miller a nakonec i kmotr Ivan Havel, šéfredaktor časopisu Vesmír, se shodli, že Verne jisté omlazení a především přikrácení potřebuje. Všichni svorně naříkali na nelogičnosti a chyby v originále - rychlost jakou se Nautilus vynořuje na hladinu, atd. Autorova rozvláčnost a nonšalance, s jakou zařadí do nedramatičtější části Patnáctiletého kapitána výklad o Livingstonovu putování po Africe, aby dodržel smluvní délku textu, si taktéž vysloužila mnohahlasé nářky. Havla dokonce verneovky naučily odporu k tlustým knihám. Z projevu Ondřeje Millera vyplynulo, že celý projekt je patrně následkem jeho neochoty číst dětem verneovky celé, jako činila jeho babička jemu, a tak si je nechal odborně přikrátit.
Ondřej Neff totiž bezesporu patří k velkým znalcům Julesa Vernea, jak snadno ověříme například na stránce Klubu Julese Vernea. Ostatně, nejen že je, dle vlastních slov, od sedmi let četl, v devadesátých letech také připravil několik jejich rozhlasových adaptací. O hloubi jeho znalostí svědčily i následné kuloárové diskuse s přítomnými prokládané kreslením Nautilů a vepisováním podpisů.
Celá akce se tak stala příjemným zhodnocením hesla: Málo věcí je tak pošetilých jako posmívání se Verneovi. Zvláště proto, že toto vydání je ilustrováno kompletní sadou kvašů a pérovek Zdeňka Buriana.
Pro případné zájemce o knihu, či jen o kvalitu přepracování jsem nalezl ukázku z rozkrytí kapitána Farraguta. A pro žhavé zájemce dodávám, že Neff dopsal 12. května Patnáctiletého kapitána a že je v něm ještě více poznatků o ostnokožcích než v originále. Máme se na co těšit!
| nápověda
