Bratru před půl rokem představil v Židovském muzeu v Praze izraelský historik Tom Segev svou knihu - životopis Simona Wiesenthala. Bytelný svazek o téměř 500 stranách je výjimečný, je to první životopis Simona Wiesenthala, který nebyl pořízen na základě rozhovoru s ním, první životopis, který nepíše to, co Simon Wiesenthal chtěl, aby psal.
Tom Segev, jeden z vlny izraelských nových historiků, byl pro takový úkol obzvláště vhodný (pro Literární noviny řekl, že před příchodem jeho generace neměl Izrael historii, jen mytologii). Za léta své profesní činnosti si navykl, že věci byly jinak, než se obyčejně píše a v rozporuplném a tragickém osudu Simona Wiesenthala měl možnost se dále zdokonalit v odhalování skrytých pravd.
Wiesenthal byl tragický hrdina pronásledovaný vlastní historií a jistým způsobem to za něj schytal i Segev, který byl obviňován tu z hanobení ikony, tu z jejího nemístného oslavování. Jakkoli tedy Wiesenthal zcela absurdně navyšoval počet koncentráků, jimiž prošel (jako by pět bylo málo), autor chtěl také zdůraznit, jak osamělý byl a jak důležitá jeho práce byla v době, kdy se obětem nechtělo o holocaustu mluvit, neměly k tomu příležitost a ani prostředky a Izrael dlouhá léta nic nedělal. Segev prokázal, že Wiesenthal opravdu pracoval pro Mossad, ačkoliv to obnášelo pouze to, že jej deset let Mossad platil. Jako bonmot citoval autor jeho interakci s CIA po vypátrání jistého nacisty: "Ten už pro nás pracuje, najděte nám dalšího". (Dnes už autor zná dva nacisty, kteří pracovali pro Mossad.) Z kategorie historek byl i plán na utopení dětí Eichnama při koupání v Rakousku, na němž se Wiesenthal odmítl podílet.
Wiesenthal se obklopil mýty o své vlastní moci a síti kontaktů, ale ve skutečnosti žil v malém bytě ve Vídni, četl staré, veřejně dostupné dokumenty a noviny, dělal metavýzkum a psal dopisy. Občas neměl na telefon, neměl počítač. Osobně byl zainteresován v 800 procesech s nacistickými válečnými zločinci, k několika tisícům nacistů si vedl poznámky. Jak rostl jeho věhlas, lidé mu sami volali a vyprávěli. Jeho význam byl tedy hlavně obecný - přispíval k paměti holocaustu, nejlépe zdokumentované genocidy v dějinách. Wiesenthal totiž holocaust vnímal jako jednu z genocid a především zločin proti lidskosti, což mu přinášelo mnoho nenávisti z Izraele i americké židovské komunity. Ostatně, podobný výpad odrážel i Segev v Praze.
Segev se ohradil, že Wiesenthal byl lhář. "Pro mě to byl člověk, který žil mezi fikcí a realitou. Zdůrazňoval utrpení a zveličoval okolnosti záchrany. Byl v pěti koncentrácích, jednou říkal, že to bylo 7,...9,...11, pak vyšla kniha, kde schválil, že byl ve více než 12 koncentrácích." Proč? "Odpovědět je velmi dlouhé, ale ve zkratce: Cítil se vinný, že přežil díky dvěma dobrým Němcům, že netrpěl dost, že přežil." Jednomu z nich po válce psal celou sérii doporučujících dopisů, ve kterých postupně zdůrazňoval, že je Žid, že mu důvěřoval, dokonce uvedl historku o zlatých hodinkách jinak, než ji obyčejně říkával.
V toku diskuse se ukázalo, že Segev a Wiesenthal jsou si blízcí Wiesenthalovým životopisem jaksi do hloubky a ve více rovinách, i rodiče Segeva žili v roce 1933 na Smíchově a podobně jako Wiesenthal i oni zde strávili jediná šťastná léta života. Wiesenthal v Praze studoval architekturu, kreslil obrázky do novin, hrál v kabaretu. Říkával, že v Praze poprvé viděl policajta, kterého se nebál.
Osobu Wiesenthala možná nejlépe ilustrují dva jeho nejvýznamnější spory, s Kreiským a Wieselem. Autor se setkal s Wieselem v New Yorku rok po Wiesenthalově smrti. Dodejme, že Wiesenthal umíral těžce a pomalu, poslední dva roky před smrtí byl patrně zcela mimo. Segev vypravoval: "Chtěl jsem po něm pár vřelých slov, ostatně, Wiesenthal byl po smrti. Otevřel mi dveře a řekl: Tome, on mě nenáviděl, on mě tak nenáviděl! A já ti řeknu proč. Protože jsem dostal nobelovku a on ne!" Ty důvody nenávisti byly nakonec dva:
Wiesenthal nevěřil, že nobelovský výbor dá na "mickeymouse PR", byl si jistý, že Nobelovu cenu k výročí osvobození Osvětimi dostane on. Zklamání bylo ohromné.
Fatální a nepříliš úspěšný byl pro Wiesenthala i konflikt s premiérem Rakouska Brunem Kreiským. I zde existují dva výklady. Kratší říká, že Vídeň byla příliš malá pro dva Židy takové velikosti. Delší pak dokumentuje, že Wiesenthal představoval všechno, co Kreisky nenáviděl:
Kreisky tvrdil, že židovský národ není, že ho vyrobili sionisti (jako byl Wiesenthal). Tím Wiesenthal ohrožoval Kreiského životní filozofii asimilace, ale on sám byl pro Wiesenthala ideologicky nevýznamný, což Kreiský nedokázal snést. Jednou dokonce svolal tiskovou konferenci a ohlásil, že Wiesenthal byl agentem gestapa. Takže alespoň uškodit dokázal. Jak Segev řekl: "Největšími Wiesenthalovými nepřáteli byli Židé."
Náhled do autorova proslovu ke knize a následné diskuse, doufám, ukázal, že ani podrobnější začtení do knihy nebude zcela nezajímavé. Ostatně, diskuse se protáhla a nebýt toho, že mediální hvězda Segev se ten večer musel ukázat v České televizi, protáhla by se i déle a došlo by i na mnohem výbušnější témata.
