Už, když byl ve dveřích lustrován můj batoh, mi došlo, že jsem se dostal na knižní akci velkého významu. Nedávná historie na křty či diskuse zpravidla přitáhne skupinku pamětníků, ale promítací sál Francouzského institutu praskal ve švech. Celých 5 minut před oficiálním začátkem akce si nebylo kam sednout navzdory tomu, že oddíly reportérů s drahými fotoaparáty postávaly stále ve foyer. Postával i autor, Georges-Marc Benamou, francouzský novinář, scénárista a spisovatel. Ale to už jsem i já, posílen šeptandou očekával, až silní muži prorazí cestu Václavu Havlovi a Miloši Formanovi.
Ano, povedlo se několik tref do černého. Benamou, spolupracovník francouzských prezidentů Mitterranda a Sarkozyho, nezapomněl na utrpení při práci v archivu, kdy musel procházet paměti Édouarda Daladiéra, a napsal psychologický román o průběhu Mnichovské, třináctihodinové konference. Forman s Havlem si povšimli díla, které nezůstane v Česku nereflektováno a Havel nechal svou osobní překladatelku, paní Tomanovou, knihu přeložit. Knižní cit ukázalo nakladatelství Paseka, které již na Mnichovský přízrak vlastnilo autorská práva a získalo tak i překladatelku. A konečně Adam Černý diskusi moderoval.
Benamou v úvodu velkoryse připravené akce hojně navštívené velvyslanci poznamenal, že o Mnichovské dohodě se toho vlastně ví velmi málo, nepočítáme-li německé zdroje. Proto prošel všemožné prameny, sestavil průběh konference a přetavil jej v psychologický román a zejména pak psychologické drama Daladiéra.
Ačkoliv k němu necítí žádné sympatie, vykresluje Benamou Daladiéra jako nejcharakternějšího účastníka. Vykresluje slabost rozdělené meziválečné demokracie zmítané pacifismem a defétismem. Chamberlain opravdu věřil, že zachránil mír, ale, slovy Daladiéra, to byl stařec, už v dobách první světové války. Daladiér měl zkušenosti s válkou, celý život jej pronásledovaly vzpomínky na zákopovou válku a jednáním "bojovníka s bojovníkem" jej Hitler nakonec zlomil.
Daladiér nevěřil v mír, ale nevěřil ani v Československo. Věřil v zásady, které se v jeho případě zvrhly v podivné řešení: Do konce života hledal důkazy Benešových chyb a neoprávněnosti existence Československa.
Ze čtených ukázek vysvítá, že kniha má silnou atmosféru a film na její motivy se snad ani nemůže nepovést. Kolik jich takových, z jednání anebo ze soudní síně, známe? Nejedná se totiž jen o Daladiéra, vyprávějícího v roce 1968 studentce své zážitky z jednání. Benamou sestavil velice čtivou a zřejmě i velice pravdivou skládanku dobové politické situace. Jak o tom svědčí rozporné, tj. negativní přijetí knihy ve Francii, Itálii i Velké Británii, tedy všude tam, kde mají mnichovské máslo na hlavě.
Pečlivosti a pozornosti autora neunikl ani jeden z francouzských konstruktérů textu smlouvy Alexis Legére. Pod pseudonymem Saint-John Perse dostal v roce 1960 Nobelovu za literaturu. Byl tam, jako člen francouzské delegace dohodu připravoval. Od Brianda (ministra zahraničí) chtěl písemné instrukce; na fotkách se vždy schoval a nenapsal o tom nikdy ani řádku. Asi se nemůžeme divit, že je autorem citátu: Diplomacie je umění zamlčet sto slovy, co by se dalo říci jediným.
Zde je snad také vhodné místo pro několik technických postřehů. Vzhledem k dvojjazyčnosti celé akce se pozornější návštěvníci vybavili v okénku šatny překládacím zařízením. Udivilo mne, jak velmi je tato sálová vysílačka citlivá na polohu přijímače - musel jsem ji držet v docela nepřirozené poloze, abych vůbec slyšel. Ale co je to oproti tomu, když jsem zkusil se sluchátky na uších udělat snímek digitálním fotoaparátem! Jek, který se ze sluchátek linul, slyšel i starý pán předem mnou a pohoršeně se po mně ohlédl.
Po hodině čtených ukázek, filmového dokumentu s Daladiérem a připravených otázek došlo i na dotazy českých historiků a čtenářů v sále. Překvapuje mne, kolik lidí stále hovoří francouzsky. I zde Benamou obstál beze ztráty kytičky. Takže závěr mohl obstarat poněkud cimrmanovský dotaz na Havlovy zážitky z "Mnichova" (byly mu dva roky).
Nepochybně vás překvapím tím, že si to pamatuji. Byl jsem odsunut rodiči z Čech na Moravu. Letěl letadlem k dědečkovi do Zlína, a to si zapamatoval. Prostě, když je dobře připravená kniha, nemůže se nic nepovést ani na diskusi k jejímu vydání.
To je ona fotografie, která autora k sepsání spoluinspirovala
| nápověda
