Zatímco zprávami hýbaly pochody extrémistů, v Židovském muzeu křtil svou vzpomínkovou knihu Ve čtrnácti sám v Osvětimi prof. Tomáš Radil z Fyziologického ústavu AV ČR. Dnes zprávami hýbou volební spoty, ale ve své podstatě jde o totéž, grandiózní návrat neonacismu do Česka. Dobře tuto situaci ilustruje jeden z prvních postřehů, které jsem si na akci zapsal: Kdybych se tím zabýval jako mladší, měl bych pocit, že jsem tím potěšil Adolfa Hitlera. Teď, když se popírá, mi přijde, že kniha vychází včas.
Radil se v průběhu diskuse ukázal nejen pamětníkem, ale také nemilosrdným analytikem společenského dění. Poznámky ke knize prokládat všeobecnými úvahami a postřehy. Patrně jimi nepotěšil ani životní optimisty, ani teoretiky bezproblémového soužití (kohokoli s kýmkoli, níže uvidíte, že Radil se nebojí zobecňovat). Kmotrem knihy byl bývalý ředitel AV ČR, Rudolf Zahradník. Stačil jsem si však poznamenat jen jednu jeho odpověď, aniž bych si stačil zapsat otázku: Teď se na mě nemůžeš vytahovat! Já si to pamatuju taky. Tuším, že se jednalo o to, jak si mohl zapamatovat tolik detailů. Což může být dobrým výchozím bodem pro výběr z Radilových poznámek k tvorbě knihy:
Před 25 lety jsem byl požádán, abych něco sepsal. Nakonec k to mu došlo. Tři roky, co jsem knihu psal, jsem byl na duchovním hřbitově. Autor přistoupil k práci vědecky, objel muzea, prošel asi sto memoárových knih, navštívil Osvětim, všechno si znovu pěšky prochodil. Vytvořil popisnou verzi, a pak ji beletrizoval; vypustil zpomalující historky a zreprodukoval, jak se tehdy mluvilo. Přijel jsem vlakem se 2,500 lidmi a odcházel jsem do Krakova sám. Já jsem vypravěč, kniha je o těch, kteří nepřežili. Má to do jisté míry i dokumentární charakter, ale spíše je to taková mikrohistorie.
Radil se dostal i ke všeobecným otázkám. Pominu-li postesk, že prezentace muzea v Osvětimi není dobrá, pak velký diskusní blok vyvolala otázka: Je to možné pochopit? Odpovědi nastínil autor dvě:
Tím se dostáváme k velice (i zde) aktuálnímu tématu: Zabránění popírání holocaustu je klad. Jsme povinni to dělat. Popiračství je psychologický mechanismus přenosu viny na oběť, proto je tak úspěšné. Že to mohou neonacisté dělat úspěšně je důsledek toho, že výzkum holocaustu nedal přesvědčivé důkazy. Naprosto falešná představa, že ti lidé tam šli a nechali se zavraždit. Byl odboj - solidarita - to byl odboj proti Němcům. (Zde nelze, než upozornit na "tragédii slušného člověka", který má prostě dodržování zákonů a nařízení v krvi, i když pro něj znamenají zhoubu.)
Diskuse se následně stočila ke vzniku Izraele e přes něj k antisemitismu muslimů a národních otázek obecně. Radil připomenul, že národy bez domoviny mizí rychleji, jmenoval Kurdy a Lužičany. Ale Lužičany pohřbíval už Martin Luther a na samotné Židy tato premisa také nesedí. Každopádně jsou Radilovy postřehy mementem multikulturního nadšení; jeho babička ještě zažila pogrom v Kišiněvě... Antisemitismus pociťuji celý život, pořád. Naučil jsem se to nevnímat a je třeba naučit se občas nakopat zadek, když je to třeba. ... Ještě dneska je lepší být Židem tajně než veřejně. ... V pokročilejším věku nelituji, že jsem se k tomu hlásil - k to mu, že jsem Žid. ... Musíte se snažit, jsou jen přestávky v pronásledování. ... Asimilace pro toho jednotlivce není nebezpečná, on a jeho rodina žijí dále, jako Etruskové (přežívali mezi Římany jako Římani).
Když se rozpadla britská říše, Britové to zařídili tak, aby se místní seprali a pokud možno nikdy nepřestali. Ve spleti dalších témat dvacátého století, jako bylo výše zmíněné, by neměl zaniknout ani další naprosto principiální postřeh: Utlačovaní se tlakem demoralizují, nejsou už hodní, stávají se sviněmi.
Některé křty nejsou jen o podpisu. Takhle otevřeně jsem dlouho nikoho mluvit neslyšel.
Přežil jsem náhodou.
Přežil jsem, protože mi pomohli jiní.
Přežil jsem, protože jsem se přežít snažil (to je neverbální sdělení - je to vidět).
