články

Rozhovor: Rozhovor s osobností - Miroslav Náplava

Kdo jiný by mohl být osobností tohoto čísla nežli autor cestopisů. Zpovídali jsme dokumentaristu a cestovatele, zakladatele sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita, Miroslava Náplavu.

Zajímalo by mne, jak máte seřazenou knihovnu a jak vlastně Vaše knihovna vypadá? Jaký prostor knihám věnujete?
Systém řazení knih v mé knihovně je dán žánry a četností, s jakou je beru do ruky. Zato periodickým se dá nazvat jejich pobyt na určených místech. Jak jich ubývá z polic, tak v přímé úměře vznikají komínky na koberci, posteli, stole, okenních parapetech... Až je překomínkováno a do lože se dostanu úzkou cestičkou mezi nimi, přijde neodvratně den, kdy se pustím do jejich zpětného zařazování. Impulsem k roztřídění bývá například nešťastné zakopnutí s dominovým efektem. Tahle úklidová nedůslednost je u mě patrně pozůstatek vzdoru proti dávnému rodičovskému peskování, proč že mi ta která kniha leží "už" dva dny na stole, když má být v knihovničce. Argument, že ji mám rozečtenou býval smeten vysvětlením, že když ji nečtu, mám ji hned uklidit. Jako pubescent jsem šílel, to snad pochopíte. K tomu se vždycky zasměji, když se mi amatérští vykladači osudu snaží namluvit, že narozen ve znamení panny vynikám zajisté bigotní pořádkumilovností. Ale knihovna své členění rozhodně má, každý žánr má své místo. Vím kam šáhnout, ale to i v případě toho komínku. Knihovničku mám v každé místnosti bytu, stejně jako Ernest Hemingway ve své kubánské fince, knihy nechybí ani na toaletě. Své pevné místo mají i kuchařky v regálech kuchyňské linky. Kniha je jednoduše předmět mé každodenní činnosti.

V jednom rozhovoru jste říkal, že nakupujete knihy převážně v antikvariátech. Máte stále co objevovat? Jak často do antikvariátu zajdete a který nám doporučíte?
Do antikvariátů vstupuji stále jako Indiana Jones do tajemného podzemí kdesi v tropickém pralese. Zatímco on musel s ostražitostí hlídat smrtící pasti a nástrahy, já se musím hlídat, abych nakoupené knihy zvládl odtáhnou k domovu. Antikvariáty navštěvuji pravidelně v každém městě a dokonce i zemi. Každá kniha tam má svůj tajemný příběh. Někde napoví exlibris či razítko bývalých majitelů. Jindy najdu desítky let staré založené novinové výstřižky vztahující se ke knize nebo tématu o kterém pojednává. Ostatně, dělám to taky. I v antikvariátech platí známé heslo magazínu National Geographic "Stále je co objevovat..." Knihy kupuji i kvůli výtvarné a typografické úrovni, dílka např. z let šedesátých jsou v porovnání s mnohými výplody dnešních "grafiků" Sixtinskou kaplí stylové čistoty a umu. Doporučit nějaký konkrétní? Uf, v každém z nich objevím tu a tam něco zajímavého, ať už jsem v Brně nebo Praze.

Prozraďte mi Vašeho oblíbeného autora (autory). Máte nějaký srdcový titul, ke kterému se vracíte?
Stejně jako symfonický orchestr dosahuje barevnosti tónů pestrým nástrojovým obsazením, tak i v mém pojetí vnímání literatury preferuji pestrost. I vám se určitě stává, že civíte u otevřené lednice plné dobrot jako na televizi a nejste schopni identifikovat své chutě. Přesně takové mám i chutě čtenářské. Neumím si představit, že bych v jeden den dokázal číst Babičku a pak Zelené pahorky africké. A nádavkem povídky A.C. Clarka. Čtu podle nálady. Seznam oblíbených autorů by dal dlouhý seznam. Takže snad co čtu právě teď - Ismaila Kadareho Krvavý duben.

Máte dceru školního roku, čtete jí před spaním? Nebo už čte sama?
Alexandře je devět let a jako čtenářka se opravdu "potatila". Přečetla třeba všechny svazky Harry Pottera. Zažíváme spolu pěkné čtenářské dýchánky, třeba dvě hodiny se vedle sebe povalujeme každý se svou knihou. Je velkou milovnicí komiksů, teď ji uchvátily stripy kocoura Garfielda. Ale také si hodně vyprávíme smyšlené příběhy, třeba detektivní kvízy. Fantazii má opravdu slušnou, zrovna sepisuje dílko o příšerách a monstrech. Jen věřím, že se v něm neocitnu i já.

Jak vnímá to, že tatínek je cestovatel?
Asi jako každé dítě, je ji to v podstatě fuk. Důležitější pro ni je, když si spolu něco zahrajeme. Třeba na kosmickou loď. Ale jak roste, tak se víc ptá. Nikam ji netlačím. Když jsem napsal knihu Plavby "sebevrahů" o mořeplavcích na balzových vorech, tak jsme postavili velký vor z více jak tisícovky pet láhví, namalovali inckého velmože na plachtu a o prázdninách spluli Baťův kanál. Byla nadšená a dokonce si řekla sama o knihu. Zatím ji nečetla, stačila obrazová příloha. Uvedení knihy pro mladé čtenáře Honba za obřím červem vydané v Albatrosu si ale nenechala ujít. Když jsem ji řekl, že je to v čase kdy má ještě školní výuku, tak chvíli přemýšlela a našla řešení: "Napíšeš mi omluvenku, třeba rodinná událost." S tím jsem musel souhlasit.

Co říkáte na přesycený knižní trh? Má v dnešní době vůbec smysl vydávat nové knihy v takovém množství?
I mě občas přepadne chmura, když v knihkupectví stojím před plnými regály třeba cestopisů. Ale stačí, abych se začetl do několika z nich a nestačím se divit, co lze dneska všechno vydat za matlaniny. Kolikrát se divím, že mnozí autoři, redaktoři, korektoři a grafici uvedení v tiráži brutálních knižních paskvilů nespáchají raděj harakiri. Pochopitelně můj názor berte jako subjektivní. Nevím, kolik čtenářů si myslí o mém psaní totéž.

Sám jste autorem několika titulů, jste spokojen s jejich prodejem a propagací?
Vyjma jednoho titulu, který nejmenované nakladatelství z čiré neschopnosti doslova zasklilo jsem spokojen. Titulům svěřeným nakladatelství Jota se dostává všestranné péče. Pochopitelně se na propagaci jako autor aktivně podílím.

Píší Vám čtenáři své názory či reakce na Vaše knihy?
Ano a jsem za to vděčný, zpětná vazba je důležitá. Například kniha Cuba Libre vyvolala velmi slušnou polemiku a v drtivé většině čtenáři, kteří se na Kubu vydali, s námi souhlasili. Tvrdím, že obraz Kuby je u nás líčen velmi černobíle a k tomu nesmírně pokrytecky. V případě "objevu" polozapomeutého Čecha Eduarda Ingriše dostávám obvykle reakce vyjadřující překvapení, že někdo tak úžasný opravdu žil, byl náš krajan a tak málo se o něm ví.

Jak je pracné najít nakladatele pro vydání cestopisu?
Měl jsem to štěstí, že jsem nikdy složitě nehledal. Dneska mě nakladatelství spíše uhání. Termíny jsou neúprosné. Poslední tituly vyšly pod brněnským knižním domem Jota, kde mám skutečně parádní podmínky. Nemám důvod měnit.

Měl jste možnost se někdy podívat do Tibetu? O nedodržování lidských práv se v poslední době mluvilo poměrně často, hlavně při loňských Olympijských hrách. Jak na Vás působí fakt, že se hry mohly konat v zemi, která x desítek let okupuje jiný stát?
V Tibetu jsem nebyl, ale chtěl bych tam jet jednou vlakem. Tu otázku byste měl spíše položit těm, co olympiádu Pekingu nejprve přiklepli a pak státníkům, kteří z tribun bratrsky kynuli s čínskými soudruhy. Čína je ekonomická velmoc, takže doslova platí "držet hubu a krok". A co mi připadlo nejohavnější? Když těsně před začátkem her někteří "osvícení" politici začali sportovce nabádat k neúčasti z "morálních" pohnutek. Že je hanba nefackovala. Zatímco politik tlachal, sportovci na sobě tvrdě léta dřeli. Arogance a pokrytectví.

Procestoval jste hodně zemí stopem, myslíte si, že dneska je tento druh cestování bezpečný?
Na tom se nic nezměnilo, jen se díky bulváru spousta věcí zdémonizovala. Ostatně podle některých televizních reportáží se do nočních ulic vydává jen sebevrah. Co platí, je držet se při autostopu některých pravidel. Třeba samotná blondýnka v upnutém tričku a sukénce stopující někde v Turecku si opravdu o něco koleduje. Autostopem jsem třeba absolvoval cestu Skandinávií do někdejšího Leningradu. Nezapomenutelný zážitek.

Co si na své cesty vždy berete a naopak ne? Na jak dlouhé časové úseky nejčastěji vyjíždíte?
Vždycky přibalím minimálně jednu knihu. A zápisník pochopitelně. Nejčastěji jedu na dva, tři týdny. Moje filozofie je vracet se do té či oné země opakovaně než tam trávit několik měsíců. Pochopitelně to souvisí i s dcerou. Bylo by mi po ní smutno. A co si neberu? Třeba deštník. Ten je v pralese k ničemu.

Nedá mi to, ale také se musím zeptat na Kubu. Kolikrát jste na ní byl a kdy plánujete cestu znovu?
Při práci na knize a filmu Cuba Libre, jsme se s Petrem Horkým v průběhu pěti let vydali na Kubu pětkrát. Kuba je strhující karibská divoška, určitě to není svobodný ráj, ale taky ne zdecimovaný kout planety. Základní problém je, že spousta kritiků nahlíží na Kubu očima Evropy. To nelze, má naprosto odlišné tradice. A jako vždy, prim hraje ekonomika, zatímco například Španělsko či Kanada investují do turismu na ostrově "svobody" miliardy eur, u nás se trvale opakují výzvy typu "nejezděte na Kubu, podporuje tím zrůdný režim". Blbost, nejdřív musíte na vlastní oči vidět, jak to kde vypadá. Pak můžeme něco dělat, média dokážou nebývale zmanipulovat veřejné mínění. Pozor, netvrdím, Že jsou lidská práva na Kubě v pořádku! Ale proč nám tak nevadí jejich porušování v jiných zemích? Na Kubu se rozhodně jednou vrátím, ale máme rozjetých a nedokončených řadu projektů. Kostlivcem ve skříni je třeba naše sedmiletá práce na Maledivách, kde jsme třeba natáčeli na zakázaných ostrovech a objevili největší potopenou loď, nebo mongolská dobrodružství a výprava za bájným červem olgoj chorchojem.

Jak dlouho trvalo dát dohromady knihu Cuba Libre a DVD?
Pět let cest a další rok psaní a střihu. Krásná práce, mám na tenhle projekt nádherné vzpomínky.

Jedete na opuštěný ostrov a můžete si s sebou vzít jednu jedinou věc. Co to bude?
No věc to není, byla by to dcera Alexandra. Ale nevím, zda by mi to odpustila:-)

Můžeme v současné době někde vidět Vaši výstavu fotografií?
Ve Zlíně jsme právě instalovali rozsáhlou výstavu Češi na moři - pocta Eduardu Ingrišovi. Jen připomenu, že letos uběhlo padesát let, co českých dobrodruh a muzikant (autor trampského šlágru Niagara) přeplul na balzovém voru Kantuta z jižní Ameriky do Polynésie. Výstavu doplňuje i model jeho plavidla a projekce ukázek z filmu Petra Horkého Ingriš. Eduard Ingriš! K vidění bude v OC Centro Zlín do konce srpna 2009. Po republice taky rotuje naše výstava Cuba Libre a výstava Petra Horkého o jeho výpravě na severní pól.

Ztratil jste někdy během cestování zajímavý dokumentární materiál?
Klepu na dřevo, naštěstí ne. A zase klepu...

Některé evropské země se tváří velmi kosmopolitně. Myslíte si, že je opravdu možné soužití všech bez jakéhokoliv problému, či skryté diskriminace?
Velmi problematické, nemyslím, že míchání ras a náboženství je ideální. Imigranti slučující se v komunitách se mnohdy nenaučí jazyk hostitelské země. Což jak se ukazuje vede ke konfliktům se starousedlíky. Pak začne bujet nacionalismus v té nejprimitivnější podobě. U nás není možné něco podobného jako v Paříži nebo Londýně. Češi jsou nesmírně xenofobní národ.

Můžete našim čtenářům přiblížit aktivity Vašeho Sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera incognita?
Sdružení Camera Incognita si vytyčilo za cíl zdokumentovat zajímavá místa a události, které už možná nikdy nikdo neuvidí, a uchovat je alespoň v podobě fotografií a filmových záznamů pro budoucí generace. V rámci své činnosti navštívily jejich televizní štáby více než 70 zemí světa a díky opakované spolupráci s místními obyvateli a institucemi se jim podařilo proniknout do oblastí, kam se běžný návštěvník nedostane - ať už pro těžkou dostupnost terénem nebo přímo pro zákazy vstupu pro cizince. Našim sloganem je Mít odvahu splnit si sví sny...
Snažíme se o to.

A prozradíte nám na čem nyní pracujete?
V posledních třech letech s Petrem Horkým pracujeme na knize a filmu o Albánii. To je skutečně pozoruhodná země, evropská exotika s pohnutou minulostí. Zjistil jsem, že spousta lidí u nás má o této zemi velmi zkreslené představy, což je pro dokumentaristu dokonalá výzva.
Momentálně dokončuji velmi neortodoxní životopis českého cestovatelského klasika Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a na Pecce. Je to demystifikační příběh plný hrůz, utrpení, mentálních anomálií, ale i lásky a chutné krmě šalebného mámení. Vycházím mimo jiné z předpokladu, že každý cestovatel je tak trochu ješita. Harant byl ultraješita, ale o mrtvých jen dobře. Dodávám, že nejlépe s černým humorem... Snad to nebude jedna z těch zbytečných knih na pultech knihkupectví.

Na fotce jsem s nekorunovaným králem českých mořeplavců Richardem Konkolským, který se stal "kmotrem" kapesního vydání Plaveb "sebevrahů".

Miroslav Náplava a Richard Konkolský
Miroslav Náplava a Richard Konkolský

27.01.2010
Tereza
Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1012 ohodnocených)
1091 knih
  (960 ohodnocených)
a celkem 30883 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Eisner, Petr - Milující sestra
Titul: Eisner, Petr - Milující sestra
Sleva: 50 % (ušetříte 139 Kč)
Cena: 140 Kč

Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Podivný Thomas
(2) Poupata
(3) Fejetony
Možná, že to byl i tentýž článek, ve kterém Mládek doznal, že knížky už psát nebude, protože to málo sype a on umí za stejný čas vydělat více. Zamáčkl jsem slzu, že si budu muset najít jiné šílence, ...
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2019 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům