Rok co rok se snažím, abych nevynechal návštěvu veletrhu Svět knihy. Ale vždy jsem tam strávil jednu, maximálně dvě hodinky. Obešel jsem stánky, podíval se, co nového nabízejí vydavatelé, a šel domů. Letos tomu bylo jinak. Rozhodl jsem se, že si to tentokrát užiju pořádně.
Brány holešovického výstaviště se otevřely v půl desáté. I v tuto pro Pražany noční hodinu zde již bylo řádově několik desítek lidí. U vchodu do Průmyslového paláce vyhrávala velmi originální hudba (těžko určit žánr), dávající příchozímu pořádnou dávku elánu (jak se později ukázalo, bylo to potřeba). Hostem tohoto ročníku veletrhu bylo Lotyšsko, kterému tím pádem patřila centrální expozice hned u vchodu. Bloumal jsem mezi knihami a říkal si, jaká je škoda, že tomuto jazyku nerozumím. Ale hned vedle byl velký stánek země, jejichž knihy naštěstí pro mne nejsou tolik nesrozumitelné - Slovenska. Na Slovensku je několik autorů, kteří si jistě zaslouží naší pozornost, ale o tom až jindy. Nebyla to má poslední zastávka u tohoto stánku a rozhodně ne poslední setkání tohoto dne se slovenskou literaturou. Vešel jsem do Levého křídla, který je tradičně věnován převážně beletrii. Již jsem věděl, že se na veletrhu zdržím déle a tak jsem byl rozhodnut si to nejdříve jen tak letmo proběhnout. Jako bych se neznal. U každého ze stánku jsem se zastavil a šmejdil jsem mezi novinkami i mezi knihami, o kterých jsem zatím nevěděl a které upoutaly mou prchavou pozornost. Asi po deseti minutách jsem našel poklad, který byl pro mne prvním velkým překvapením veletrhu: na stánku H+H ležel životopis Isaaca Bashevise Singera, autora mně z nejmilejších. Dosud žádný životopis v češtině nevyšel, byť v angličtině jich vyšlo hned několik. Chvilku (ale opravdu jen chvilku) jsem knihou listoval a už jsem (poprvé, ale rozhodně ne naposled) sahal do tašky pro peněženku. První úlovek a hned takový macek, řekl by nejspíš rybář. Kdybych jen věděl, co mne ten den ještě čeká.
Blížila se půl jedenáctá, na kterou byla naplánovaná diskuze s panem prezidentem Václavem Havlem o jeho nové knize Prosím stručně (oslovení prezident si prostě nemohu odpustit). Usedl jsem na jedno z posledních volných míst v auditoriu a chvilku pozoroval okolosedící. Společnost byla pestrá. Mladí, i ti dřívěji narození, lidé elegantní i obyčejnější, prostě pestrý vzorek společnosti, jak by řekl pro změnu sociolog. Zaujal mne starší slovenský pár: Přišli se po letech podívat na Václava Havla, který je pro ně stále autoritou. Chtěl jsem se s nimi dát do řeči, ale to už pan Havel přicházel. V exkluzivním doprovodu - s herečkou Evou Holubovou (moderátorkou setkání) a Karlem Hvížďalou, který se podílel na vzniku knihy. Dále s nimi přišli nakladatel a ilustrátor knihy. Diskuze byla velmi zajímavá, pan Havel povídal nejen o knize, ale také se vyjádřil k současným problémům. Po hodině byl konec a za chvíli měla začít autogramiáda knihy. Než jsem se přesunul ke stánku nakladatelství Gallery, které Havlovu knihu vydalo, stačila se tam utvořit slušná fronta. Protože jsem tam však potkal svou velmi dobrou známou, ve stání jsme se střídali. Jeden zážitek - když asi po hodině a půl potřeboval Václav Havel kratší zdravotní pauzu a lidé začali reptat, Eva Holubová obešla každého z fronty a vysvětlovala, že není pravda že autogramiáda končí, že bude jen krátká pauza, po které se bude pokračovat. Přišlo mi to velmi férové k lidem, kteří čekali na podpis, a herečky Holubové si od té chvíle vážím více než dosud.
Jak jsem řekl, nečekal jsem celé dvě hodiny v kuse, ale z fronty odbíhal. Odbornou část veletrhu jsem si nechal až na později. Objevil jsem stánek Slovenského institutu a nestačil se opět divit. Měli tu knihu slovenské spisovatelky Daniely Kapitáňové "Nech to zostane v rodine", která v češtine dosud nevyšla (plánuje se na podzim v brněnském Hostu). Daniela Kapitáňová je autorkou knihy Samko Tále: Kniha o hřbitově, která není českým čtenářům neznámá. Protože jsem byl touhle knížkou nadšený, neváhal jsem ani minutu a má peněženka opět zařvala. Knížka je velmi svěží detektivkou, s tradiční zápletkou ve velmi netradičním prostředí.
Má exkurze však pokračovala. Pravé křídlo jsem již prošel několikrát a často jsem se přesvědčoval, že v Čechách vychází mnoho zajímavých věcí. Pohled na hodinky mi však připomněl, že se blíží beseda s americkým spisovatelem Robertem Fulghumem. Když jsem přišel k sálu kde se měla konat, byl tam ještě Miloš Zeman, který měl besedu před ním. Dlouho jsem neslyšel tak zlý a jeduplný projev jako tady. Oproti tomu byla následující beseda s R. Fulghumem balzám na duši. Je to velmi milý a laskavý člověk, svými čtenáři nepohrdá a je na něm poznat, že jej setkání s nimi velmi baví. Hodinka utekla jako nic a já už spěchal na další akci, tentokrát s paní Věrou Noskovou, autorkou románu Bereme, co je. Bylo to opět velmi příjemné a nenucené, paní Nosková velmi skromně hovořila o své práci a nebylo na ní znát, že si připouští fenomenální úspěch svojí knížky.
Nemohl jsem vynechat ani odbornou část veletrhu, ale kromě stánků firem Leda a Fraus mne zde nic nezaujalo (ačkoliv jsou odborné knihy součástí mé profese). Blížila se již také pátá hodina a já na sobě začal pociťovat únavu z celodenního sběru literárních informací. Ale přesto mé kroky již opět vedly do Levého křídla za beletrií, má knihami nasáklá duše se nenechala odradit protestujícím tělem. Na stánku Hostu jsem si příjemně popovídal o knize Selské baroko (bohužel nikoliv s autorem Jiřím Hájíčkem), prohlédl si jinde, co jsem si prohlédl již mockrát, abych zakotvil u stánku nakladatelství, které je mému srdci nejbližší: Arga. Kromě několika novinek (například novinka Miloše Urbana Pole a palisády, patřící do projektu Mýty britského nakladatelství Canongate) zde měli i některé starší věci, které se shánějí velmi obtížně, a tak měla má peněženka opět posvícení. Nechal jsem se zde také strhnout k debatě o současné světové próze, kterou začala jedna postarší návštěvnice větou "Dneska už není pořádně co číst...". Blížila se šestá hodina, a to už bylo moc i na mne. S těžkým srdcem jsem opouštěl holešovické výstaviště, naposledy jsem nahlížel na stánky vystavovatelů.
Venku jsem se rozhodl, že půjdu na chvilku spočinout do Stromovky. Usedl jsem na trávník a rozložil své úlovky. Procházel jsem ediční plány, katalogy, letáky i knihy, které padly za oběť mé velké životní lásky. Vzpomněl jsem si, jak mě kolegové varovali, ať na veletrh ani nechodím, že už to není co bývávalo. Že to je k ničemu a peníze za vstupné jsou vyhozené. Neměli pravdu. Já jsem si prožil příjemných osm hodin ve světě, kde mi je dobře. Poznal jsem několik milých lidí. A hlavně - jen jsem si utvrdil domněnku, že by knihy neměly být pouhým byznysem, že vydávání knih by měla být především záležitost srdce.
Pokud jste na letošním Světu knihy nebyli, musíte to příští rok napravit. Třeba mne tam někde potkáte, obtěžkaného letáky, knihami a nostalgickou náladou.
Tak na viděnou!
