články

Rozhovor: Trojrozhovor: Janota, Rupp, Zábranský

Pozornost současného českého čtenáře není vyhrazena pouze autorským hvězdám a stálicím, o pozornost bojují i mladí začínající autoři. Zejména, mají-li podporu největších nakladatelů. V následujícím rozhovoru zpovídáme hned tři takové, každého z nich jsme požádali o zodpovězení stejné sady zvídavých otázek.

Jak se člověku přihodí, že se z něj stane spisovatel, je to radostná nebo bolestná zkušenost?
Marek JanotaJ: Když vám vyjde knížka, je to určitě radostná událost. Potom čekáte na ohlasy čtenářů a recenzentů, kteří dokáží radost přikrmit, ale mohou ji i zašlapat do země.
Nepřemýšlím příliš o tom, jestli jsem spisovatel nebo ne, chtěl bych psát co nejlépe, dál se uvidí.

Jan RuppR: Lichotíte mi, když mě nazýváte spisovatelem i když si myslím, že na toto označení je ještě brzo. Nicméně k tomu, aby člověk napsal knížku, jich musíte nejprve sám spoustu přečíst. A pak je potřeba projít si tou fází bolestnou, kdy všechno to špatné co prožijete, se ve Vás postupně usazuje a hromadí. Jsou samozřejmě různé způsoby, jak to kanalizovat. Můžete bušit hlavou do zdi, začít pít a plačtivě sdělovat svoje prožitky, nebo doma mlátit psa, ale pakliže se ve Vás ty přečtené knížky a styl jednotlivých autorů spojí s vlastními nápady a dokážete to všechno poskládat v nějaký logický celek dřív, než určitá nálada a chuť to ze sebe dostat zase odezní, máte velkou šanci změnit bolestné zkušenosti v radost z psaní, kdy se Vám uleví a když vidíte, že to všechno stálo za to.

David ZábranskýZ: Je těžké odpovídat neb nic takového se mi nepřihodilo - jednak se ještě nepovažuji za spisovatele (kdy se člověk stane spisovatelem? myslím, že moje dvě knihy ze mne spisovatele nedělají, což není falešná skromnost, ale odraz víry, že se k spisovatelství snad jednou "propíšu" ... dokonce si myslím, že v jádru je veškeré psaní výrazem touhy konečně se k něčemu propsat - a proč by v očích autora neměla být každá jeho kniha fiaskem, a proč by neměl věřit, že právě v té další se konečně k něčemu propíše?), jednak jsem spisovatele nenašel někde na ulici, tedy mi ho nikdo "nepřihodil" do cesty, nezakopl jsem o něj, naopak, žalostně a bolestně (když už se ptáte na radost a na bolest) jsem ho hledal po všech čertech, protože jsem v něm zcela naivně viděl sebe-záchranu... Dnes už vím, že zcela naivně, čímž tedy odpovídám na Vaši otázku následovně: přechod ke spisování byl v podstatě přechodem od jedné bolestné zkušenosti ke druhé, snad jen s tím rozdílem, že teď má člověk nehynoucí naději, že se jednou k něčemu propíše.

Je obtížné v našem českém rybníčku najít nakladatele pro svou první knihu? Kolik lidí si Váš první vydaný rukopis přečetlo, než byl přijat?
J: Udat rukopis je těžké, ale není to o niž těžší než kdekoli jinde. Na český rybníček bych se tedy příliš nevymlouval. V Argu prošel můj rukopis nejprve jakýmsi předkolem. Pak jej četla paní šéfredaktorka Eva Slámová a po ní ještě jeden redaktor. Vydat původní českou prózu je risk, nedivím se, že byli opatrní.

R: Tak ono to těžké určitě je, i když zrovna já jsem v tomto měl obrovské štěstí. Po svém určitém "psychickém odplivnutí", za které jsem knížku pokládal, jsem ji s úlevou uložil v počítači, poslal pár kamarádům a hýčkal v sobě představu, že by text mohl někdy spatřit světlo světa, ale na druhou stranu jsem v sobě asi rok nenašel odvahu to kamkoliv poslat, abych nebyl konfrontován se sdělením, že to nestojí za nic. Teprve po roce jsem začal oťukávat terén a zkusil přes kamarády grafiky, kteří spolupracují s jedním brněnským nakladatelstvím, získat kontakt a protekci. Paní z nakladatelství mi text pochválila, ale žánr mojí knihy bohužel vůbec neodpovídal charakteru jejich zaměření. Doporučila mě ale do jiného brněnského nakladatelství, kam jsem asi po třech měsících plaše zavolal, aby mi sdělili, že jim textů chodí tolik, že už je ani nečtou a autorům neodpovídají. Text si mezitím přečetl další známý, který ho sice zkritizoval s tím, že je v něm tolik nápadů, že se jimi už ani nebaví a hlavní hrdina je takový příliš hodný moula, nicméně mi poradil nakladatelství ARGO, které neznámé autory, mimo jiné taky vydává. Z tohoto Rollce-Roycu mezi nakladatelstvími mi ale kupodivu po čase odpověděli, že je text zaujal, ale že jej zatím přečetli na str. 60, tak ať vydržím. Okamžitě jsem si v textu našel stranu 60 a říkal si: "Sakra, teď je to zrovna slabý, to nevyjde". Jenže ono to kupodivu slabý nebylo a já měl to štěstí, že se textem začali redakčně zabývat a upravovat jej, za což jsem ARGU nesmírně vděčný, protože zmáčknutí jednoho tlačítka "Delete" by bylo mnohem pohodlnější, než česat celý text do výsledné podoby a riskovat s vydáním prvotiny neznámého mladíka. Ještě jednou děkuji.

Z: Obtížné to je, ale myslím, si, že přece jen méně obtížné než třeba v Anglii nebo Německu - nebo třeba v Polsku. Čímž chci říct, že v Česku může dojít k situaci, kdy vyjde kniha, která není ani literaturou, ani zbožím. Tedy kniha člověka bez talentu, která navíc není zvládnutá ani profesionálně, řekněme řemeslně, což podle mne vyplývá z faktu, že u nás na rozdíl třeba od Polska téměř nejsou profesionální lektoři a redaktoři. Je jich jen pár, zbytek jsou bokovky, "koníčky", přátelské výpomoci... Lektor, redaktor, korektor, editor, kdo se v tom má vyznat, že jo... A kolik lidí četlo první knížku? Tři? Čtyři? Sám nevím.

Čtenáře jistě zajímá, co pan spisovatel dělá ve svém civilním životě, jaké má povolání, nebo jak vypadá takový běžný pracovní den, prozradíte?
J: Koncem zimy jsem se vrátil z Británie, kde jsem byl zaměstnaný jako architekt. Na jaře jsem dělal asistenta (což je takový pomocný učitel) na Fakultě architektury ČVUT. Teď přes léto cosi sepisuji, ale prázdniny mi brzo skončí a budu se zase muset živit nějak poctivě - tedy opět architekturou. A běžný den? Psát musím od rána do večera, za hodinu nebo dvě nedám dohromady vůbec nic.

R: Tak to asi čtenáře zklamu, protože posledních 8 let jsem vcelku vzorný a loajální zaměstnanec a relativně krátce i vzorný manžel a otec s poměrně rutinním a banálním životním rytmem. Jsem vedoucím odboru Řízení lidských zdrojů (nikoliv strojů) ve velké stavební společnosti a se svým humanitním vzděláním tu patřím k několika bílým vránám. Obklopený techniky, kteří fungují na jiných vlnách plynoucích z druhé mozkové hemisféry, dělám co můžu, abychom si vzájemně porozuměli, což na druhou stranu, společně s životním stereotypem, opět dává živnou půdu pro fungování fantazie a další povídky, nebo básničky, které si občas píšu.

Z: "Pan spisovatel" a "civilní život"... zrovna nedávno jsem četl studii Rolanda Barthese (v jeho Mytologiích) přesně o tomhle tématu. I Vaše otázka jaksi "mytologizuje"... V civilním životě jsem (byl) právníkem, živil jsem se v nevládním neziskovém sektoru, hájil jsem všemožné menšiny. Dnes můj běžný den vypadá tak, že jezdím na kole, závisím na internetu, chodím nakupovat do pražské tržnice...

Čerpáte inspiraci pro své knihy v osobním životě a svém blízkém okolí, nebo necháváte "jen" pracovat fantazii? Otázka naprosto neotřelá :-)
J: Nejraději si vymýšlím, nebavilo by mě pouze zapisovat příhody kamarádů a známých. Je ale pravda, že i fabulace musí z něčeho čerpat. A když píšete o současnosti, ve svém okolí prostě čas od času zalovíte.

R: Kupodivu to byla čistá fantazie. Název Ostřinec v sobě skrývá Ostravu a Třinec. Stejně tak by to ale mohlo být Kladno, Karviná, Sokolov... Přiznám se, že v Ostravě jsem byl jenom asi třikrát v životě a v Třinci nikdy. Rozhodně je to ale působivé město, které jsem jednou v noci prochodil a projezdil tramvají a nestačil se divit. Knížka je tedy od začátku až do konce fikce. Reálná je pouze jediná scéna, ta z hospody, kdy hlavní hrdina vyprovokuje místního opilce pouze tím, že má na sobě tričko s logem jedné stavební firmy. Druhá reálná scéna, kterou mi vyprávěl bývalý havíř a později hostinský někde v Jeseníkách, byla bohužel tak drsná, že se do knížky nakonec nedostala. Pevně věřím, že ta knižní realita se nenaplní, protože Arcelor Mittal tu právě propouští 500 lidí a výrobu stahuje na necelou polovinu.

Z: Zcela otřelá odpověď: jistěže v osobním životě. Ale proč nepoužívám víc fantazie? Na tuhle otázku si snažím odpovědět v poslední době a vůbec to není snadné. A už vůbec ne otřelé. Zdá se mi to být v mém případě dokonce zásadní.

Máte svůj spisovatelský vzor?
J: Vzory nemám. Svého času jsem četl hodně Vaculíka, jeho román Sekyra se mnou tenkrát dost zamával.

R: Neřekl bych přímo vzor, ale určitě je řada autorů, které obdivuji. Jsem trochu literární snob, takže jsem se snažil vždycky přečíst autory zvučných jmen. Na střední škole jsem díky tomu hravě zvládal češtinu, protože ty, o kterých jsme se učili, jsme často četli pouze já a vyučující. Určitě mě hodně ovlivnila hrabalovská poetika a později Boris Vian, kterého jsem četl předtím, než jsem napsal Ostřinec. To, že se hlavní hrdina knihy jmenuje stejně, ale není výraz obdivu, ale náhoda, protože jsem knížku začal psát v den, kdy na mě jméno Boris hledělo z kalendáře, tak jsem moc nepřemýšlel a použil ho.

Z: Vzor nikoli, ale mám spoustu autorů, které bezmezně obdivuji.

Na závěr nám prozraďte, co si Vy osobně rád přečtete a která kniha Vás v poslední době nejvíce oslovila.
J: Zrovna jsem dočetl Magorovy labutí písně (Ivan Martin Jirous). Poezii zanedbávám, tak jsem rád, že jsem se k básničkám zas dostal. Na festivalu Literární Vysočina jsem slyšel Krchovského, určitě si nějaké jeho sbírky nakoupím.
Rozečetl jsem novelu Tichý společník - autor Pavel Göbl. Líbí se mi, jak pan Göbl pracuje s češtinou a vesnické téma je mi blízké. Zatím jsem tedy nadšený, ale nechci to zakřiknout.

R: Mám ve výběru autorů takové vlny. Vždycky si s obavami, že se napálím, vyberu jednoho a když mě zaujme, přečtu od něj všechno co napsal. Je v tom částečně lenost a obava ze špatného výběru, ale i chuť poznat autora důkladněji, sledovat jeho vývoj, hodnotit, jestli se už nezačíná opakovat a tak. Moje současná vlna pramení rovněž v ARGU a má jméno Emil Hakl. To je pan spisovatel.

Z: V poslední době mne oslovil kupříkladu Chandak Sengoopta a jeho kniha Otto Weininger - Sexualita a věda v císařské Vídni.


17.03.2010
racer
Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1012 ohodnocených)
1091 knih
  (963 ohodnocených)
a celkem 30942 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Planeta mezi dvěma slunci
(2) Pochyby
(3) Dřevěná mysl
Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k jedněm z nejzajímavějších jevů současné české literatury. Ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako kdysi Čapkovi, tak i dnes Vaculíkovi ...
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2019 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům