Kultura Nipponu byla pro Středoevropana lákavá v každé době. Není to pouhou exotikou oblasti, ale také spirituální polohou japonských knih, filmů i hudby. Povídková sbírka, o které bych rád napsal několik řádek, je této tradici beze zbytku věrna. Magie je přítomna v každé z nich. Ovšem nesmíte očekávat japonského Harryho Pottera. Povídky jsou plné melancholie, citu, stesku i třeba lásky. Nemusejí překypovat rozsáhlým dějem a komplikovanými postavami, aby zaujaly. Akutagawa umí čarovat - jazykem, tak tajemným a jemným, poetickým, neevropským. Když je však námět povídky dramatický, poznáte i druhou stránku jeho literární dovednosti - tragédii dokáže vylíčit velmi cituplně, ohleduplně a dojemně, až se mu podaří čtenáře dojmout.
Titulní povídka Tělo ženy je mistrnou ukázkou japonského minimalismu. Na necelých dvou stránkách se Akutagawova povedlo popsat krásu ženského těla jako nikomu před ním - pohledem obyčejné vši. Nebo na první pohled banální příběh psa, který je potrestán za svou zbabělost - i tato povídka v sobě ukrývá překrásnou myšlenku. Úvodní povídka Obraz zase pokládá otázku, zda to, co se nám na první pohled zdá ošklivé, je opravdu méněcenné.
I když jsou povídky z jiného těsta, budou se vám číst moc dobře. Nedokáži posoudit, nakolik na tom má vliv překladatel, ale překlad se mi zdá hodně kvalitní. Zůstal zachován duch japonské kultury, což mě potěšilo asi nejvíce ze všeho. Doporučuji se při čtení zasnít a vnímat obrazy z řádků z knihy. Tak dostanete vše, co tato knížka nabízí. A třeba se po dočtení poslední povídky zamyslíte nad tím, jestli vše, co se nám zdá podstatné si zaslouží naší pozornost a jestli náhodou nepřehlížíme krásu kolem nás.
V Japonsku se dodnes uděluje Akutagawova cena pro mladé literáty. Jednou z jejích čerstvých držitelů je Hitomi Kanehara. Argo od ní nedávno vydalo knihu Hadi a náušnice, která je trochu skandální, ovšem velmi zajímavá a doporučuji po ní sáhnout.
