Aly píše, že rozhodnutí vyvraždit evropské Židy nebyl náhlý voluntaristický akt, ale politický rozhodovací proces táhnoucí se mnoho měsíců. Nebyl to nápad několika málo pohlavárů, ale široce probíraný koncept v typu myšlení, jehož dalšími reprezentanty byly návrhy na vystěhování všech Poláků; na vyvolání umělého hladomoru v Rusku, při němž by zemřelo 30 miliónů obyvatel. Autor se v úvodu omlouvá, že při tak závažných problémech píše většinou o malicherných problémech esesáků a návrzích nic neznamenajících úředníčků, ale jak zdůrazňuje, jen tak lze pochopit, jak vykrystalizovala realizace masového vyhlazování. V knize jsou reakce a koncepty provádějících praktiků.
V rámci programu "Domů do Říše!", bylo přesunuto do Německa půl miliónu etnických Němců z oblastí, které měly po patku Molotov-Ribbentrop připadnout SSSR, rozptýlených Němců z Balkánu, u nichž hrozilo odnárodnění; Němců z Rumunska, aby se uvolnilo místo pro Rumuny prchající z území ustoupených Bulharsku, Maďarsku a SSSR; Němců z Horní Adiže, aby se odstranily třecí plochy s Itálií. Tito navrátilci byli odškodňováni majetkem, který byl vyvlastněn Židům a Polákům. Avšak tyto plány se nacistům nedařily tak snadno, jak to v patřičně tendenčních dokumentech vypadá. Z faktického hlediska byla Himmlerova, Heydrichova či Eichmannova činnost sledem neustálých nezdarů. Goebbels si do deníku jízlivě poznamenal: Himmler právě přesunuje národy. Ne vždy se mu to daří.
Navzdory zdání efektivity se nepodařilo získat desetitisíce usedlostí pro navrátilce, kteří se tísnili ve vyklizených ústavech, jejichž chovance od října 1939 do jara 1940 povraždily komanda SS v pojízdných plynových komorách v rámci akce T4. Kniha tak vlastně opakuje a rozvíjí to, co bylo řečeno v knize o Osvětimi, že nacismus nebyl dokonalým systémem poraženým jen vojensky.
Původní plán počítal s vytvořením židovské rezervace v Generálním Gouvernementu (GG), na jih od Krakova (později se tato oblast měla stát novou Horní Adiží), pak na východ od Lublinu. Vysoká koncentrace osob v GG nevyhovovala před útokem na SSSR wehrmachtu. Zrodil se tedy plán Madagaskar. Velká Británie však nejen vyhrála leteckou válku, ale udržela i námořní převahu a základny ve Středomoří, díky čemuž se zhroutil plán na doplňkový ekonomický prostor ve střední Africe i na Francouzi spravovanou židovskou rezervaci na Madagaskaru (ten spojenci nakonec vojensky dobyli protože jeho správa podporovala vládu ve Vichy).
V zimě 1940-41 se tak Himmlerovi v 1500 provizorních táborech tísnilo 200,000 "nadlidí" svezených z celé Evropy a pomalu propadalo trudomyslnosti. Dvě stě padesát dobrudžských Němců demonstrativně odmítlo německé občanství, protože se jim "stýskalo po vlasti", kde nemuseli sedět v táboře (vůdce vzpoury skončil v koncentráku).
Překvapivé je, že celé tyto palety změn a ad hoc řešení se obešly bez konkrétních rozkazů, které by spojovaly příliv navrátilců s vybíjením duševně nemocných, například. Zachované dokumenty sledující vztah veřejnosti k eutanázii však jasně ukazují, že nejvyšší vedení nálady lidu v těchto otázkách velmi pečlivě sledovalo a snažilo se nic neříkat otevřeně. Ostatně, osoby zainteresované do ubytování přistěhovalců, jakož i vyhánění původního obyvatelstva byly nezřídka totožné, Himmlerem počínaje.
Aly píše, že jediný, kdo si dokázal v GG bezskurpulózně udělat místo, byl wehrmacht. V rámci akce 14 f 13 bylo mobilních plynových komorách otráveno 20,000 neproduktivních vězňů (dříve byli zabíjeni hladem a vysílením v ghetech). Od jara 1941 byli Židé děleni podle práceschopnosti - tento program již obsahoval jejich vyhlazení prací a utrpením výslovně. Měli zemřít při vysoušení bažin, nejprve pripjaťských. Za zmínku možná stojí, že toto vysoušení narazilo na Hitlerovy obavy z možnosti klimatických změn. Přeživší měli být doraženi v původně sovětských táborech za polárním kruhem.
Překvapivé neporažení SSSR zvýšilo tlak na přepravu a opět omezilo masivní přesuny obyvatelstva. Navíc nastával hlad a Ukrajina ani Polsko neplnily očekávané dodávky potravin - Poláci, vědomi si jistoty vystěhování, neosili a na Ukrajině bylo oseto 20% polí díky válečným operacím. Dodejme, že v roce 1939 Evropa dovážela 12-13 miliónů tun obilí. Nálety RAF začaly rozleptávat již tak nevalnou morálku katolického severozápadu Říše.
Nemožnost masových přesunů nakonec vedla k tomu, že Höppner 16.7. 1941 navrhoval Židy nechat tam, kde jsou, a práce neschopné vyřídit nějakým rychle působícím prostředkem. Po schůzce svolané Heydrichem 10.10.1941 na Pražský Hrad se už stíral rozdíl mezi úmornou deportací a okamžitým vyhlazením. Formulace o deportaci do neexistujících táborů byly jen zástěrkou pro vyhlazování.
Takto, skrze malé změny, zkolabované projekty a neuskutečněné přesuny pod tlakem neúspěšné války popisuje Aly změnu náhledu na řešení "židovského problému" (vlastně se jedná jen o změnu instrumentace, podmínky v táborech byly otřesné už od počátku). Rozhodnutí o rychlém industrializovaném vyhlazení padlo v prvních dvou týdnech října 1941.
Vzhledem k obecnému povědomí o Třetí říši je hodnotné, jak Aly rozebral systém rozhodování a participace jednotlivých stupňů v něm: Systém Heydrich, jak jej dotyčný prosazoval a prováděl byl založen otevřeném plánu, který vytyčil jen obecný rámec a dále ponechal dostatek prostoru pro návrhy a iniciativy zdola. Plán na fyzické vyhlazení tak vlastně (spolu-)vymýšleli nižší úředníci přesidlovacího aparátu.
V světle těchto zjištění se Hitler nejeví jako nesmlouvavý příkazce, nýbrž jako politik, který svým lidem poskytoval dostatek prostoru a povzbuzoval je, ... a který je bezvýhradně kryl. Bádání ukazuje, v jak beznadějně slepé uličce se na přelomu let 1940-41 ocitli byrokraté z RSHA a RKF, kteří v podání poválečné literatury vypadají tak všemocně. Pokud by po nich nezůstaly milióny mrtvých, byli by to kašpaři, známí z politiky libovolného státu.
Pro běžného čtenáře jsou obzvláště hodnotné chronologické kapitoly, které den po dni zmiňují podstatná politická rozhodnutí a válečné události. Kniha je přeci jen roztažená po dosti rozsáhlém a spletitém období.
Z drobností je třeba vytknout psaní Mogilëv s přehláskou, neustálená je i forma některých dalších míst, některá jsou psána striktně polsky (Zamość), jiná v české verzi, další německy (Saybusch - polsky Żywiec). Patrně se jedná o marnou snahu zachovat místní pravopisy, což může být vzhledem k různému významu stejných značek v různých jazycích dokonce kontraproduktivní. Pro hlubší seznámení s autorem je na síti přístupný zajímavý rozhovor (anglicky) ku příležitosti konference o holocaustu v Teheránu.
Vydalo Argo v roce 2006.
| nápověda
