Příběh nás zavede na slunný jih Itálie, do pekelně horkého léta na konci 70. let minulého století. Ve vesničce Acqua Traverse, chudé osadě o pouhých pěti staveních mezi nekonečnými lány obilí, se odehrává příběh malého Michela, který toho léta poprvé narazí na krutost okolního světa dospělých. Uprostřed hry s jedinými pěti dětmi z vesničky objeví zbořený a opuštěný dům, skrytý za jedním kopcem ve stinném údolíčku. Ale největší tajemství se skrývá na jeho zpustošeném dvorku, kde pod harampádím najde velkou smradlavou jámu, a v ní ... mrtvolu dítěte. Michele je šokován, ale i hříšně nadšený, protože objevil něco děsivého a zajímavého, a ví to pouze a pouze jen on. Nikdo jiný z dětí, ani snad ve vesničce o tom snad nemá páru. Tedy až na vraha. Mrtvola mu nedá spát, a i když se bojí, stejně neodolá, a ještě jednou se za ní sám vydá. A ta špinavá a smradlavá věc, kterou považoval za dětskou mrtvolu s nohou přikovanou řetězem k železné tyči, ožije, začne se hýbat a vydávat neidentifikované zvuky. Z nebohé bytosti se vyklube kluk, který to asi nemá v hlavě v pořádku, protože stále Michela nazývá andělem strážným, a bojí se příchodu pána červů. Souběžně s touto událostí přijíždí cest za prací i Michelův otec, který nečekaně zůstává doma, a ještě přiváží na návštěvu tajemného muže, kterého od prvního setkání Michela nemůže vystát. V této fázi už čtenáři začíná nahlodávat v hlavě myšlenka únosu, což je na konec krutá realita.
Už od prvních stránek jsem příběhu propadl. Hned ve mně evokovala stejný pocit, jako u četby asi jedné z mých nejoblíbenějších knih - novely "Tělo" od Stephena Kinga. Velmi sugestivní příběh, který v sobě nádherně slučuji melancholii vzpomínek na naše dětství, dle psychologů jediného šťastné období lidského života, s naivitou a fantazií, které jsme schopni pouze v tomto věku. Jako kontrapunkt je zde právě únos dítěte, na kterém se podílí Michelův otec a vlastně celá osada. Co musím nejvíce vyzvednout, je autorova schopnost naprosto důvěryhodně proniknout do dětské psychiky, do dětského světa, s jeho fantazií, nápady a odvahou. Dále je to Ammanitiho umění vykreslit prostředí. Letní žár, prach a monotónní šumění zralého obilí v jeho vyobrazení dokonale souzní s celkovým vyznění příběhu. Samotný příběh, nebo řekněme osud uneseného dítěte, nehraji ani tak velkou roli. Autor nám nenaznačí ani jak a proč k němu došlo, ani jak to s dítětem skončilo. Možná je to dané i tím, že se má jednat o skutečný případ, který se v Itálii udál, a tak je všeobecně známý. Únos je jen katalyzátor, který má malého Michela přenést z naivních dětských let do reálného světa.
Kniha byla pod stejným názvem zfilmována v roce 2003 v režii Gabriele Salvatorese. Scénář napsal sám Ammaniti.
| nápověda
