Dokonce by se autorce dalo vytknout, že Krátká historie je příliš krátká, zejména zhodnotíme-li typografickou úpravu, ve které se čtvereček textu choulí uprostřed plání okrajů. Naopak přebal, ten je milníkem knižní tvorby a s protlačovanými siluetami vypadá báječně. Text samotný je příjemně čitelný, snadný, elegantní a čtenáři se před očima příjemně míhají dlouhé eóny věků bez závějí detailů a nečitelných jmen.
Karenová sestupuje až k předlidem. Zmiňuje sice hlavně neandrtálské pohřby, ale lze tušit, že počátky mýtu vidí kdesi u společných předků, raných hominidů. Třeba u psů duchovní nepokoj nenalézá a konstatuje, že psi si nezoufají nad psím údělem. Upřesňuje též význam a úlohu mýtu: Mýtus není raným pokusem o historii, je to fikce jako román. Mýtus nepředává praktické informace, ale především je vodítkem pro lidské jednání. Proto mytologie neuspěje, jestliže se soustředí na nadpřirozeno a nikoli na lidstvo, jak je dokumentováno na vzdalujících se, nečinných nebeských bozích.
Poslední zmínka dává tušit, že počátek mýtu, alias paleolit a neolit je v duchu díla Mircey Eliadeho. Základním výkladovým příkladem je Mezopotámie a mýtická cesta bohyně Inany za bohatstvím její sestry (temné strany) Ereškigal v podsvětí. Dumuziho uvržení na Inanino místo v podsvětí je v tomto výkladu dílem zuřící Inany, která nachází svého pastýře, jak se v klidu povaluje na jejím trůně. Armstrongová je v životopise označena jako feministka, takže poznamenejme, že Inana odsouzená pekelnými soudci musela za sebe sehnat náhradu a žádný z bohů nechtěl dobrovolně.
Přerod Enúma eliš (epos o boji Marduka s Tiámat) v Epos o Gilgamešovi je případem přechodu v uvažování městského člověka, kterého již neolitická mystéria neuchvacují. Člověk již více těží ze své vynalézavosti a proto i Gilgameš odmítne Ištar, což je ukázkou odmítnutí tradiční mytologie, která již nemůže plně promlouvat k městským lidem.
Městský život bohy vzdálil, a proto přichází axiální věk, počátek náboženství, jak jej známe, s historickými tvůrci a proroky. Axiální věk je v podstatě odsunutím mýtu. Je třeba pochopit ducha rituálu, nikoliv se jej jen účastnit. Čtenář nesmí zapomenout na hlavní předpoklad mytologie: Mýtu nelze správně porozumět bez proměňujícího rituálu, který jej vkládá do života a srdce generací věřících. Mýtus si žádá čin. Mýtus bez rituálu je jako libreto opery bez hudby a zpěvu, naivní a směšné divadélko.
Mnozí proroci zahájili radikální revizi, mnohdy ukazující nepřátelství mýtu. Řecká tragédie přinesla nové zhodnocení mýtu divákem přímo v hledišti. Mýtům nepřátelský judaismus se zároveň o některé cizí mýty opíral. Karenová uvádí bloudění Šechiny - Boží přítomnosti jako paralelu mýtu bloudění bohyně Anat, židovskými proroky tolik nenáviděného.
Rozhodně nelze říci, že věčné zatracení dané dědičným hříchem skrze pohlavní akt vynalezl sv. Augustin, zde se spíše Armstrongové nevešla do krátkého shrnutí gnose. Navíc se dostáváme do údobí dalšího úpadku mýtu, což autorka špatně snáší: Již v 16. století vidíme více dokladů otupujícího zoufalství, plíživé duševní paralýzy a pocitu nemohoucnosti a vzteku, jak se starý mytický způsob uvažování hroutil a namísto něj se nic neobjevilo. Armstrongová se tímto ukazuje nejen jako mytolog, ale i prorok, který přichází hlásat nový mýtus, mýtus o tom, že všechno bylo špatně a že musíme znovu uvěřit mýtům, tedy jí. Jí a jim podobným, které porazilo nic, nic tak mocné, že se mu bojí dát jméno, nic, které vytvořilo poprvé v dějinách lidstva blahobyt pro celou společnost, mravné chování takřka celé společnosti a spoustu dalšího, o čem mýtické společnosti vždy jen snily - ne proto, že by po tom netoužily, ale proto, že toho nikdy nebyly schopny dosáhnout. Mýtus ateismu se vším všudy.
K tomu se pojí několik podružných témat, kupříkladu údajné problémy celé řady západních křesťanů s naukou o Boží Trojici. S tou mají problém jen některé protestantské směry a ze stejného důvodu proti ní vystupoval Newton. Autorce, zde v zápalu mýtického boje přerostl rybníček kol její rodné vsi ve světový oceán. Podobně Bosna není příkladem zmizení posvátna, ale naopak příkladem jeho grandiózního návratu.
Vědecký logos a mýtus přestávaly být slučitelné. Ale k tomu již v dějinách lidstva mnohokrát došlo. Proč najednou ten pocit osobního útoku, je přece chybou mytiků, že nedokázali obnovit mýtus, aby mohl sloužit současnému člověku, nikoliv chybou elementárních částic a virů, že si neříkají v Bibli, aby byly poučeny o původu stvoření.
Avšak, netřeba lámat hůl pro několik expresivních stránek! Armstrongová totiž nachází novou formu moderního mýtu: Přesto má prožitek četby románu určité vlastnosti připomínající tradiční chápání mytologie. ... Stejně jako mytologie, významný román proměňuje. Jestliže mu to dovolíme, může nás změnit navždycky. Sláva, východisko! Vítejte zde, v chrámu knihy a jejího poznání.
Možná by bylo zajímavé zmínit, že Armstrongová byla 17 let jeptiškou, a zejména pro angličtináře, nahlédnout do seznamu jejích knih, přečíst rozhovor s ní, či co o jejím díle soudí západní muslimové: zde a zde.
Vydalo Argo v roce 2006.
| nápověda
