V poslední době jsem měl tu možnost přečíst si několik děl současné moderní francouzské tvorby. Byly to romány "Rozšíření bitevního pole" - M. Houellebecqa, "Láska trvá tři roky" - F. Beigbedera, a "Dvojí život" od P. Assoulineho. Všechny tři knihy patří opravdu k moderním románům, jak nezvyklým stylem, tak zpracováním námětu v reáliích současného světa, současného člověka moderní evropské společnosti. Ústřední téma ale není nic nového - láskou se zabývá literatura už od počátku písma. Kromě lásky mají tyto knihy ještě jeden výrazný společný prvek - hrdiny. Všichni to jsou muži, kteří nejsou už ani mladí, ani staří, právě tedy ve věku, kdy jak se říká "mládí je v háji" a do důchodu daleko. A všichni mají jeden problém - láska a sex.
Hrdinou románu "Dvojí život" je čtyřicátník Rémi Laredo, který je paleontolog. "Hrabe" se v pravěkých vykopávkách a jásá nad každou malůvkou načrtnutou ohořelým klackem. Není to žádné výnosné a atraktivní zaměstnání. To má jeho manželka, úspěšná advokátka, a její přátelé.
Rémi vede dvojí život, má totiž milenku, psychoanalytičku, která taky nemůže "dýchat" ve svém manželském životě s úspěšným manželem. Jejich vztah je plný vášně díky tomu, že mají spolu tím jaké si tajemství, které musí skrývat, vlastně sami se musí skrývat. Ale jednoho dne se ona neukáže, prostě jakoby zmizela. Nedává o sobě znát, žádné telefony nebere, žádné emaily nečte, nic, zhola nic. Rémi začíná propadat zoufalství, a trochu i strachu z odhalení, z možného svého pochybení, či snad omrzení vlastní osobou. Dostává se do takového stavu, kdy začíná myslet o její možné vraždě, a s tím spojené vyšetřování policií, a tím i odhalením jejich vztahu.
Z těch tří románů, které jsem uváděl nahoře, je tento nejsložitější hlavně po stránce stylistické. Assouline nepíše klasickým vypravěčským stylem, své věty neustálé větví pomocí dalších dopodrobna rozebíraných témat a možností. Na samotnou postavou Rémiho lze nahlížet jako na člověka citově vyprahlého, který trpí pod materiálním štěstím své manželky. Možná vám ho bude zprvu dokonce trochu líto, i když nevěru nelze brát za kladný počin. Ale s postupem času se mi jeho postava stávala čím dál více odpornější. Člověk začíná chápat jeho osamělost jako jeho vlastní problém, ne okolí. Ukazuje se, že kladný či vřelý vztah nemá k nikomu z okolí. A dokonce jeho vztah k milence, kterou nám prezentuje jako svoji lásku, lze nakonec chápat jako čistě majetnický vztah, a za situace jejího zmizení se projevuje jako čistý zbabělec a alibista. V závěrečné části, kterou bychom mohli nazvat jako večeře u přátel, se postava Rémiho zcela obnažuje ve svém narcismu, své nenávisti ke všemu, co prostě nějak žije. Možná že to Asoulline trochu přehnal, opravdu na nikom z hostů večeře nenechá "nit suchou". Až to u něj trochu zavání levičáckým extremismem. Musím ještě přiznat, že jsem zcela nepochopil autorovu závěrečnou pointu, které by měla mnohé vysvětlit, ale je asi na čtenáři, aby si to vyvodil sám.
Kniha je podle mne z těch tří nejslabší, ale pořád je na celkem slušné literární výši. Pierre Asoulline je především autorem biografií, a beletrie je u něj nehraje první housle. Dokonce i v samotném textu knihy je narážka na to, že jistý autor má mnohem lepší memoáry než své beletristické pokusy.
