Nedávno mi jeden redaktor, který recenze psát opravdu umí, řekl, že v hodnocení si mám stát za svým, a "neokecávat", že: ".. na prvotinu je to fakt dobré, ale přece jen..", ale říct naplno, je to takové, nebo makové. A tak hned z úvodu říkám: "VÝBOR NIC K SMÍCHU JE VYNIKAJÍCÍ VĚC, KTEROU JSEM SI CHUTÍ PŘEČETL OD ZAČÁTKU DO KONCE!"
Obsahuje tři desítky povídek trojce ruských autorů, především humoristů a satiriků. A.P. Čechova moc lidem představovat nemusíme, ale jména jako M.M. Zoščenko a A.T. Averčenko už tak známá nejsou. Např. A.T. Averčenka jsem nenašel ani v novém vydání slovníku spisovatelů Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Editor sbírky Libor Dvořák vybral a utřídil povídky do deseti tématických skupin, ve kterých se vždy otiskla jedna povídka od každého autora. Stylem se povídky příliš neliší, jen jde vidět určitý rozdíl mezi květnatějším slohem Čechova na rozdíl od těch druhých. Musíme si totiž uvědomit ještě jeden fakt, že Čechov je z této trojce jediný, který opravdu žil za carské dvorní doby. Avenčenko i Zoščenko byly už autoři po VŘSR. Díky tomu jsou jejich povídky i obsahově trochu odlišné, protože o sovětech Čechov asi neměl ani zdání. O to víc je překvapující, jak tito dva autoři dovedli tak humorně popisovat nové bolševické prostředí. Avenčenko ale revoluci nevystál, a emigroval do nově vzniklého Československa, kde žil až do konce života.
Ruský humor má svoje specifikace dané tím, že Rusko chtě nechtě se vyvíjelo přece jen mírně izolovaně od zbytku Evropy, je to obrovská země, že si to vlastně nemůžeme ani představit, a hlavně ať za cara, nebo za bolševiků, to byl národ s velkými sociálními rozdíly. Právě v tom vidím rozdílnost pojetí života mezi námi a Rusi. Je to u obyčejných vrstev jistá odevzdanost osudu, který řídí mocní, a který jako jedinec ani nemá cenu nějak ovlivňovat. A pak je tu samozřejmě jejich vřelý vztah k vodce, či k alkoholu vůbec. Právě v tom se mi vždy jejich příběhy líbí, protože ať je jak je, když je lahvička vodky, je vždy dobře.
Sbírka "Nic k smíchu" je vydařené dílo jak po obsahové stránce, tak i po grafické. Černobílé ilustrace Pavla Rúta, jak na přebalu i v knize samotné, dělají z knihy dokonalý příklad spojitosti literární kvality s estetickou. Překlad dělal uznávaný Libor Dvořák, který se podílel na většině ruských překladech jak v oblasti klasické (např. Bulgakovův Mistr a Markétka), tak i populární sci-fi z ruské produkce (zde je třeba román Omon Ra, nebo díla hvězdy S. Lukjaněnka). Jediné s čím s p.Dvořákem nesouhlasím, je věta z doslovu, kdy říká: ".. ale toho k 'k smíchu' bylo v třech desítkách malých próz, jak možná sami uznáte, až překvapivě málo." S touto větou kategoricky nesouhlasím, protože toho "k smíchu" bylo naopak hodně, a já se smál téměř u každé povídky.
| nápověda
