Jako již tradičně, i v tomto díle autor žehrá na přetěžování obchodního loďstva a nedostatky britského průmyslu. Tyto rozbory jsou jednou z nejcennějších částí jeho dějin, protože nikdo jiný toho o objemech lodního prostoru pro jednotku v zahraničí nebo pro továrnu doma nic neřekne.
Ačkoliv Barnett usedavě plísní britské velení za pomalý vývoj nových zbraní a technologií, nešetří ani Němce: Je pozoruhodným svědectvím německé válečné a předválečné neschopnosti docenit význam ponorky jako zbraně proti Británii - po dvou a půl letech války stále dokázali najednou nasadit nejvýše 10 až 12 člunů. Odplatou námořní velmoci vůči kontinentální je bombardování, není však příliš účinné. Bombardování prý snížilo v roce 1942 výkon německého průmyslu jen o 0,5%. Je dobře patrné, že Harris, tvůrce britské bombardovací strategie je dalším člověkem, který je u Barnetta na černé listině.
Podobně neradostně je vylíčena i velká ikona bojů ve Středomoří, Malta: Po většinu roku 1942 nebyla Malta ani tak britskou strategickou výhodou, jako spíše rukojmím nepřítele. Autor později ukáže, že mocnostem Osy nikterak nezabránila v přesunu jednotek a materiálu k obsazení Tunisu. Je také třeba dodat, že neúspěšný pokus o dodání zásob na Maltu - operace Vigorous zcela zastiňuje potopení těžkého křižníku Trento a vyřazení bitevní lodi Vittorio na několik měsíců v jejím průběhu. Došlo při ní k nepevnému velení, a proto musí být špatně všechno. Autor je v jistých ohledech dosti radikální.
Knihou prochází ve dvou částech kapitola o globální strategii námořního spojenectví, která místy docela vázla. Američtí generálové obecně varovali politické vedení před "britským způsobem vedení války" - výhodným dobýváním kolonií a detašování boje na vedlejším bojišti, zatímco tíha s hlavní armádou nepřítele bude ponechána na bedrech nějakého spojence. To je ona proslulá strategie "modré vody". Marshall (náčelník generálního štábu americké pozemní armády) upozorňoval, že jádro britských pozemních sil není možné přesunout jinam než do Francie. přesto zvítězil britský plán operace Torch - vylodění v severozápadní Africe. Úspěch závisel na vstřícnosti vichistické správy a na toleranci frankistického Španělska, jemuž byl na milost vydán Gibraltar.
Novinkou tohoto dílu jsou obojživelné operace - velká vylodění. Jak je patrno z textu, nejsou novinkou jen pro čtenáře, ale byly novinkou i pro plánovače operací a samotné vojáky. Pokusné vylodění Kanaďanů u Dieppe 13. srpna 1942 skončilo katastrofickými ztrátami, které byly děsivé i podle měřítek první světové války: 68%. Hlavní odpovědnost nesli Mountbatten a hlavně Montgomery. Samotná operace Torch se povedla jaksi sama, ale nedosáhla svých cílů v plné šíři a Osa obsadila Tunisko. Barnett boje s Rommelovým Afrikacorpsem uzavírá: Až na jednu velkou chybu, jíž se dopustil tím, že se v létě 1942 pokusil postoupit k Alexandrii, vedl Rommel jedno z nejúspěšnějších diverzních tažení v dějinách.
Británie opět splácela daň za sto let politiky volného obchodu. Stala se tím závislou na obrovském množství dovážených potravin, což zničilo britské zemědělství. V roce 1942 hrozil v Indii hladomor a obchodní loďstvo tolik potřebné v Africe bylo oslabeno přesuny do Indického oceánu.
Vylodění na Sicílii - operace Husky, bylo naplánováno i provedeno se zřetelně většími zkušenostmi. Přesto autor upomíná, že 450,000 Spojenců stálo proti maximálně 65,000 Němců. Marshall protestoval proti zabředání do bahna války ve Středomoří, ke kterému přesto docházelo, autor má pro to termín "Churchillova bedna na hračky": 10. až 14. září 1943 se Britové vylodili na Dodekadesu, ale nedokázali dobýt Rhodos a v listopadu je Němci vyhnali. Válka v Itálii, kterou autor označuje za vítězství německých stratégů, vázala nesmírné množství spojeneckých sil. vysvobozením ze zákopové pozice mělo být vylodění u Anzia - operace Shingle, ale ani ta zásadní průlom nepřinesla. K průlomu v jaderském sektoru došlo až 8. dubna 1945, dva dny před začátkem oderské operace Rudé armády. Britskou vášeň pro Balkán dokládá vylodění na Peloponésu v září 1944.
Stranou tohoto výčtu zůstaly části o vývoji nových protiponorkových zbraní a strategií. Po katastrofálních úspěších Dönitzových ponorek v březnu 1943 došlo již v dubnu k radikální změně. Zde je zajímavé, že Dönitz sám tuto porážku nechápal jako principiální zlom, ale jako dočasnou smůlu. V zásadě obdobný trend ukazuje i kapitola o arktických konvojích do Murmanska - podpora doprovodnými loděmi a ochrana letectvem slavily úspěch.
I ve třetím dílu Barnett představuje zajímavý náhled na námořní válku vedenou britskými silami. Poučeným čtenářům navíc ukazuje alternativní výklady zásadních kapitol druhé světové války.
Vydala Paseka v roce 2008.
| nápověda
