John D. Barrow (zde je odkaz anglický, ale o to komplexnější) je dobře známý a plodný kosmolog, matematik a filozof, který napsal cenou řadu populárních knih o celé spoustě významných čísel. Dalším číslem na holení, které mu přišlo pod ruku, bylo nekonečno. Vydání této knihy bezesporu souvisí s premiérou Barrowovy hry Nekonečna, která zaujala jak ve fyzikálním, tak v matematickém světě. Barrow prostě košatí nad rámec přírodní vědy nejen do umění, ale i do teologie, o tom svědčí Templetonova cena za postup ve výzkumu a objevech spirituálních realit, kterou obdržel v roce 2006.
Číslo, které vytáčíte, je komplexní. Otočte svůj telefon o 90° a vytáčejte znova. Tento úžasný matfyzí vtip budiž ilustrací zábavy, jež se v knize vede. Pro poučené (ne však do detailů) skrývá žeň matematických závěrů, které se příčí selskému rozumu, uvyklému na hotely s konečným počtem pokojů. Totéž se dá říci o důkladném prohrabávání staro- a středověké filozofie a vlastně tedy teologie.
Cesta k uchopení nekonečna napříč stoletími není sadou výkřiků, že je Boží, ale ukázkou prozíravých mozků, které narazily na paradoxy a vyvodily z nich, že hodně velké není totéž co nekonečné. Posléze se filozofický duch překulí (ve čtvrtině) v otázku spočetnosti a přiblíží čtenáři život Georga Cantora a jeho úhlavního nepřítele a intelektuálního zhoubce Leopolda Kroneckera, který vzdor tomu, že objevil funkci, která je nulová mimo jediný bod v němž dosahuje nekonečné hodnoty, byl skalním nepřítelem byť i připuštění možnosti existence nekonečna. Z pozice mocnějšího ušlapal Cantora tak, že se zbláznil, začal se věnovat teologii a nakonec dokazoval, že Shakespearovy hry napsal Bacon.
Věčnost - to je hrozné pomyšlení. Kde je, když vím, že všechno jednou skončí. Aneb nekonečno a vesmír. Citátem ze hry Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi mého oblíbeného dramatika Toma Stopparda se dostáváme k podivuhodnému původu těchto okrajových postav Shakespearova originálu: Erik Rosenkrantz byl dědeček Tycha de Brahe a spolu s Guildensternem mají být narážkou na "nový" geocentrismus Tycha de Brahe, stejně jako jejich pán - falešný král Klaudius (v narážce na Klaudia Ptolemaia). Že Hamlet byl přesvědčeným heliocentristou, netřeba dodávat.
Otázky nekonečnosti vesmíru neskýtají jen zajímavý náhled na spory dálných vzdělanců, některé závěry z paradoxu nekonečného kopírování jsou opravdu nesnadno skousnutelné: Je-li vesmír nekonečný, pak se v něm již všechno možné nekonečněkrát odehrálo. Čtenář si uleví až při návodu, jak hledat v nekonečné knihovně. Není to jednoduché, ale kdo pravidelně sleduje osudy Knihovníka Neviditelné univerzity v Ankh-Morporku, již o tom něco málo ví.
Po knihovnickém intermezzu přichází ke slovu kosmologie, inflace, rozměry, Maxwellovi démoni a později též vědomé intervence do inflací, které se zvrhnou v dumkání o morálce a etice v simulovaném vesmíru, kteréžto blábolení Barrowovi ještě hodně dlouho nezapomenu. Poněkud zábavněji v tomto ohledu dopadla závěrečná část o životě věčném, kde se čtenář například doví, že žijí-li lidé nekonečně dlouho, mají nekonečný počet tchýní.
Předností poslední části je hlavně zmínka Marca Reinganuma, který na základě nenulovosti úrokových měr dovodil, že cestování v čase není možné, protože jinak by si sem naši následovníci vozili ukládat peníze a ruinovali by nám měny. Podobný překvapivý důkaz se objevil v úvodu. Tam sám Barrow ukázal pomocí počtu pravděpodobnosti, že počet rekordních let za zvolené období ukazuje na změnu průměrné teploty.
Velkou předností knihy jsou citáty: Nechtěl bych dosáhnout nesmrtelnosti svou prací. Chtěl bych jí dosáhnout tím, že bych nezemřel. Nechci žít v srdcích svých spoluobčanů. Raději bych žil ve svém bytě. - Woody Allen Tvoří síť podnětných a zábavných perliček, pro které se vyplatí Barrowovy knihy číst. Co se týče celého vyznění, domnívám se, že teologické aspirace autorovy a jeho spojování vědy s náboženstvím pomalu začíná být na škodu. Přece jen bychom neměli zapomínat na Weinbergovo varování před konstruktivním dialogem mezi vědou a náboženstvím. Košatý, mnohomluvný Barrowův styl zůstal, ale výrazně přibylo mnohomluvných filozofických a teologických témat. Ne každému čtenáři tohoto typu literatury, či alespoň této ediční řady, to bude vyhovovat.
Vydala Paseka v roce 2007.
| nápověda
