Další kniha fejetonů populárního amerického novináře a spisovatele Davea Barryho jeho české fanoušky určitě nezklame. Opět se svým vytříbeným americkým humorem trefuje do různých zlozvyků a realit současného života v USA. Od klasických generačních problémů až po rozpory mezi muži a ženami. Jak Dave Barry získává témata pro své jedinečné fejetony? Pracují pro něj tisíce oddaných čtenářů v celé Americe. To je ale odporný kapitalista, že. Ale já být Američan, tak to dělám s radostí taky. Lidé mu posílají zajímavé novinové články z různých odborných a regionálních novin, které jsou podezřele divné. Např. o pravidlech hašení pacientů na operačním stole, nebo jak se chovat, když pacient při operaci vybuchne. A právě nad těmito nezvyklými jevy se pak Barry hluboce zamyslí a vznikne, to co vznikne - geniální fejeton. Dalším zdrojem jsou jeho vlastní životní zkušenosti. A jako průměrný Američan, žijící v krvavém městě Miami, těch příhod má habaděj do zásoby. Díky jemu vím, že kdybych někdy jel do USA , Miami se mám na míle vyhnout. Lidi tam mluví sprostě, po silnicích jezdí pod 200 km/h jen tehdy, když má jejich motor poruchu, a nejoblíbenější městský sport je střílet po všech ostatních lidech, kteří pak s radostí opětují palbu ze svých několika legálně držených pistolí.
Po přečtení knihy jsem si uvědomil, jak už je v některých aspektech život u nás v Čechách podobný tomu americkému. Např. reklamy, téma, do kterého se Barry trefuje v knize dost často. Jako většina konzumentů televizního vysílaní nechápe logiku reklam na prací prášky, nebo na dámské hygienické potřeby. Jak píše, být ženou a zjistit, že ze mne teče modrá voda, jaká se používá v reklamách, tak naprosto kašlu na to, jak skvěle savá je moje Allwayska, a letím jako šílenec na nejbližší lékařskou pohotovost. Ale pozor, Barry má velký strach z lékařů, takže jste-li doktor, moc radosti z knihy mít nebudete.
Závěrem můžu jen říct, že kniha je nebezpečná jako časovaná bomba. S tou byste taky neměli chodit třeba do prostředků městské hromadné dopravy, protože řidiči na cestující, kteří se válí v záchvatech smíchu po sedadlech a později na podlahách vozu, volají v lepším případě městskou policii, v horším rovnou psychiatrickou ambulanci.
Tak pravil z vlastních zkušeností BoboKing, člověk, kterého i vlastní milující manželka vykopla z kuchyně pro nepříčetné výbuchy smíchu.
