Nahlédnutím do obsahu zjistíme, že úvodní tři kapitoly se zabývají východisky kognitivní terapie. Ve zkratce nalezneme Beckovy výhrady vůči zavedeným postupům již v úvodu. Psychoanalytický, neurobiologický i behaviorální přístup pohrdá vědomými myšlenkami pacienta. Beck tedy žehrá především na subjektivitu metod: V mnoha případech spočívá popularita určitého systému více na charismatu a zaujetí svého tvůrce než na průkaznosti jeho tvrzení. Oproti tomu vyzdvihuje "zdravý" rozum: Moudrý člověk dokáže vytěžit zdravé principy z hutné směsice kulturního dědictví a ignorovat přitom sedlinu klamných představ, pověr a předsudků.
Pokud pochopíme přesvědčení vadné mysli, výsledné chování získáme logickým uplatněním logických chyb. Tedy, ani pacient v terapii se nechová nelogicky, jen užívá chybná přesvědčení, jimiž si moduluje realitu. Rozdělení neurotických poruch podle specifického myšlenkového obsahu (kognitivních chyb) je obsahem dalších několika kapitol. V této části je jasně patrný vývoj kognitivní terapie z psychoanalýzy, jak u Becka, tak u Ellise, který je často zmiňován. Oběma analytikům začalo být podezřelé spekulativní vymýšlení nevědomých příčin poruch. V této části se vytrácí vymezení metody vůči neurobiologickému přístupu (tj. práškům).
Kognitivní obsah emočních poruch ilustruje ukázka Akutní emoční porucha. Velkým tématem kognitivní terapie je deprese, autor upozorňuje na chybějící vysvětlení a řešení problému deprese (rok 1976). Uvádí závislost tendence k sebevraždě na míře beznaděje a teorii o negativní kognitivní triádě u deprese (negativní názory podněcují negativní postoje a negativní očekávání). Původ deprese Beck vidí v negativním spouštějícím zážitku.
Druhým tématem na němž si kognitivní terapie vybudovala pozici je úzkost, v ukázce Úzkost a strach. Poruchy myšlení u úzkostné poruchy jsou: Falešné poplachy - představy katastrofických scénářů; Snížená schopnost reagovat na úzkostné poruchy; Generalizace podnětu - úzkost posléze spouští každý podnět.
Třetím tématem jsou fobie a obsese. Behavioristé viděli jejich původ v náhodném napodmiňování, psychoanalytici se domnívali, že skutečný, nevědomý strach se přesouvá na neškodný vnější objekt. Beck dokazuje, že fobici se nebojí situace nebo objektu, ale následků, viz Ideatorní jádro fobií. Zajímavý je výzkum, čeho se bojí děti: Chudí se bojí reálných hrozeb, bohatí se již v dětství bojí vágně formulovaných společenských zel (alias frází).
Posledním problémem rozebíraným optikou kognitivní terapie jsou psychosomatické poruchy, včetně hysterie. Větší část Beckových vývodů v této kapitole pokrok medicíny vyvrátil, neboť žaludeční vřed je dnes léčen jako bakteriální infekce. Zajímavé jsou dobové názory (i Beck je uvádí jako výstřední): Dle Garma (1950) žaludeční vřed symbolizuje internalizovanou agresivní matku. Okraje vředu představují v tomto pojetí čelisti. Alexander (1950) vidí v žaludečním vředu fyziologickou reakci na potlačovanou touhu po lásce.
Zbývající kapitoly se zabývají přímo kognitivní terapií. V širším pojetí ji Beck definuje jako všechny přístupy, které zmírňují psychické utrpení pomocí korigování chybných názorů a přesvědčení. Problém pacientů vidí v tom, že se vyhýbají problematickým situacím a nevytvoří si postupy řešení problémů metodou pokusů a omylů. Beck píše, že není terapeutovým úkolem pacienta vzdělávat a vytvořit z něj renesančního člověka. Léčíme jen to, co mu překáží a za co platí. Rychlost s jakou se vycvičí kognitivní terapeut představuje jednu z předností metody.
Celá kapitola je věnována terapii deprese, na níž se kognitivní terapie nejlépe osvědčila, Beck vykazuje úspěšnost u slabších a středních depresí vysokoškoláků a u osob, kterým nezabrala tehdejší antidepresiva. Podobně jako psychoanalytici, i kognitivní terapeuti mají nejraději vzdělané a intelektuální pacienty. Metody jsou rozpracovány velmi volně, v podstatě je uvedeny široká škála a terapeutovi je dána volnost v jakém místě depresivní triádu napadne i jakými metodami. Vše v závislosti na jeho osobním úsudku. Ellis je v REBT mnohem konkrétnější.
Poslední kapitola o postavení kognitivní terapie je začleněním této metody do systému vědecké medicíny, především po formální stránce. Autor rozebírá standardy terapií obecně i jejich úspěšnost, zmiňuje své úspěchy u neuróz. Jako ústřední rys kognitivní terapie zde uvádí předpoklad, že obsah myšlení ovlivňuje náladu. Kognitivní terapii považuje za zastřešující teorii k behaviorální terapii. Nepopírá, že její metody fungují, ale jejich fungování vidí v kognitivních změnách, ne jen v prostých nácvicích. Uvádí též, že ve stejné době došel ke stejným závěrům Ellis, jehož ostatně často cituje.
Stejně jako jiní úspěšní terapeuti i Aaron T. Beck svou práci komerčně zhodnotil formou instituce, Beckova ústavu pro kognitivní terapii a výzkum. Hlubší zájemci mohou navštívit Beckovu domácí stránku, či se přiučit ze setkání Becka a Ellise v roce 2000. Zde je seznam knih A. T. Becka v angličtině.
Vydal Portál v roce 2005.
