Na jednu stranu se v ní dá vidět proces ideového i tělesného zrání na pozadí nesnadné společenské situace, taková Šakalí léta à la Kutaisi. Případně náhled na trudný život v tradiční společnosti, kde role ženy je pevně daná a neskladné charaktery tráví nejplodnější léta svého života otloukáním o společenské mantinely, aby pak na stará kolena pochopily, že tak tomu osud chtěl a se slzou v oku pohlížely sedíc na zápraží zpod šátku na západ Slunce jako symbol smrti. Na druhou stranu je Faina právě tím peklem o kterém nám kázali sociální reformátoři a feministky. Opravdu nevím, co je literární nadsázka a co je realita. Ale snad se mi ani nechce vědět.
Svět Fainy se skládá z opičí lásky a kopání do jizev. Rovným dílem, pokud nejsou oba tyto pudy nahrazeny vypjatým očekáváním zázraku. Čím déle se zázrak nedostavuje, tím narůstá zahořklost. Kontakty mezi pohlavími se odehrávají formou orientální námluvové hysterie spojené s exaltovanými projevy náklonnosti, které se vzápětí po potvrzení svazku mění v neméně exaltované orgie násilí, zatímco komunikace mezi partnery spočívá zpravidla v jedné rituální, každý den opakované větě. Je to k neuvěření, sledovat tři generace interagující navzájem nebo mezi sebou bez ohledu na věk jen formou pubertálních teatrálních gest, útěků a pomst.
Dokud žil, babička s dědečkem nemluvila, ale nasazovala na jeho rodinu. Po smrti nechala protlačit lživý článek do novin, a tak se účetní na šachtě stal válečným hrdinou. Z rekvírovací cesty do Německa po válce dědeček přivezl klavír. Příběh klavíru. Faina byl literární pseudonym ruské sousedky. Manžel jí psal denně dopisy ujišťující ji o nehynoucí lásce. Bohužel plod jejich lásky ukončil jedním z pravidelných skopání.
A mlčel. Ona taky mlčela. Protože, co jsou slova? Jen prach!
To bych plakal... Naštěstí se na těch 55 stran vešlo i něco optimismu: Jakmile máte ňadra, ctitel se objeví vždycky. Přes to se s Fainou stále nemohu srovnat, třeba je to příznak hodnotné literatury.
Vydala Paseka v roce 2007.
