Vzdor názvu se jedná o dějiny minimálně tří entit: Britů, Búrů a Zuluů, kromě toho Khoisanů, Ndebelů, Svazijců, a Xhosů. Posledně jmenovaní by si možná zasloužili více prostoru (třeba v jiné knize), neboť jejich devět válek s Velkou Británií je jistě podstatnější číslo než jediná, kterou byli smeteni podstatně známější Zuluové.
Zulský stát se jako i další bantuské státy vynořil z krvavé lázně mfecane/difaqune (hladovění/zničení) způsobené přelidněním. Jeho praotcem byl mtetvský atentátník, který jako Gogongvana utekl do buše s oštěpem v zádech a jako Dingisvajo se vrátil zpět obtěžkán puškou a vizí říše. V ní vyrůstal z nevhodného svazku pošlý Šaka, ponižováním a ústrky zoceleny hromotluk, jehož agresivita a brutalita se staly pověstnými. Šaka získal takový respekt, že v domorodé společnosti prosadil oštěp klva pro boj zblízka a útočný štít. (Jaký to byl výkon vzpomeňte, až uvidíte egyptské feláhy používající motyku s 30 cm dlouhou rukojetí.) Šaka zavedl nový způsob boje (taktika "býčí rohy") i rozdělení společnosti. Zulský stát zvětšil ze 4 na 11,500 čtverečních mílí. Šaka stvořil armádu, jejímž vedlejším nezamýšleným produktem byl národ.
Živoucím neštěstím bantuských kmenů byli Búrové, potomci nizozemských a francouzských kalvinistů, kterým tutéž službu poskytovali Britové. Budil píše, že v jižní Africe se střetly 2 proudy kalvinismu - expanzivní kalvinismus filantropicky-expanzivního mesianismu a introvertní kalvinismus patriarchálně-starozákonního mesianismu - tedy Britové a Búrové. Převzetí Kapska Velkou Británií znamenalo zavedení britských společenských norem. Kupříkladu zrušení otroctví v roce 1833 se hluboce dotklo náboženského přesvědčení Búrů o nerovném postavení ras. Kromě uraženého přesvědčení je britští abolicionisté nechávali i zavírat.
Tento pocit ohrožení "dobrého života"(lekker lewe) vedl část Búrů k hledání nového místa k životu, k Velkému treku (Voortrek). V říjnu 1836 rozdrtili Ndebely u Vaalu a v roce 1838 pobili beze ztráty jediného muže 3,000 Zuluů u řeky Ncome, na počest tohoto výkonu přejmenované na Krvavou řeku. Búrové v Natalu vyhlásili samostatný stát, ale jako mnohokrát později narazili na Brity, kteří nebyli ochotni tolerovat otrokářské výpravy a provokované války vedoucí k nepředvídatelným přesunům obyvatelstva.
Ironií dějin se ničiteli Zulského státu stali Britové, kteří jej zachránili před Búry, a to opět vyprovokovanou válkou. Britové si jižní Afriku vydržovali jako základnu pro předpokládanou válku s Ruskem o Indii. Za tímto účelem požadovala londýnská vláda v oblasti klid, lokální zájmy jednotlivých gentlemanů však byly odlišné. Britové postrádali vůli i prostředky k pacifikaci odbojných Búrů, kteří v letech 1852 a 1854 dosáhli plné nezávislosti Transvaalu a Oranžského svobodného státu. V roce 1876 už Búry v Transvaalu samostatnost tolik nebavila a nechali se ukecat Shepstonem (multikulturální rasista, který stál u zrodu apartheidu, ale neváhal ani trávit psy svým oponentům), aby se stali britskou kolonií. Není překvapením, že vzápětí se 81% Búrů vyjádřilo proti tomuto spojení, a protože Britové hledali viníka i za povstání Griqů, Pediů, Basutů a Xhosů (1878 anexe Transkei), brzy se nalezl viník v zulském králi Cečvajovi. Co na tom, že od roku 1838 žilo KwaZulu s Natalem v míru a Cečvajo i jeho předchůdce Mpede se pokoušeli o nemožné, o appeasement státu založeného na kořistnictví a expanzi, který držel pohromadě jen násilím.
V roce 1878 se Frerovi a lordu Chelmsfordovi konečně podařilo vyvolat válku, kterou bylo třeba rozhodnout rychlým vítězstvím, než ji z Londýna zakáží. Zrovna totiž doznívala rusko-turecká válka a probíhala druhá afghánská válka. Chelmsford naplánoval útok ve třech proudech, sám velel nejsilnějšímu prostřednímu, jehož úkolem bylo dobýt Ulundi. Překvapivě právě tato britská kolona se dopustila chyb - neopevnění tábora a rozdělení sil, které vedlo k největší porážce britských vojsk v 19. století - bitvě u "Čehosi, co se podobá malé chatrči" - Isandlwany. V této bitvě padlo více britských důstojníků než v bitvě u Waterloo a v Evropě způsobila šok. Přesto byly britské ztráty (1329 vojáků a 52 důstojníků) nižší než přibližně 2,000 padlých Zuluů.
Kniha velmi detailně probírá veškerá vojenská střetnutí tohoto prvního tažení do KwaZulu i druhého tažení na jaře 1879, které skončilo porážkou Zuluů u Ulundi, zajetím Cečvaja a rozbitím království. Toto téma je v anglické literatuře stále živé. Budil jej ze své antropologické pozice rozšířil z popisů bitev a politických tahanic na podstatně hlubší studii souvislostí přelévání moci mezi Búry, Brity a domorodými národy, ale také události v jižní Africe zasadil do celosvětových dějin konce 19. století a jejich studium do rámce současných společenských teorií. Kniha tak má ambice být obecnou historií ukazující, jak společnosti fungují v prostředí daném přírodními podmínkami a vnějšími silami, což je bezpochyby poučné, především proto, že o současných sporech se zpravidla nic nezaujatého nedovíme.
Poslední kapitola je věnována osudům aktérů války po jejím skončení. Kromě osudů britských důstojníků a státníků Budil krátce shrnul i dějiny Jihoafrické republiky až k provincii KwaZulu-Natal a zulské straně Inkatha.
Případní zájemci ocení anglické sekce Wikipedie k tématu, zejména mapy. Kniha totiž obsahuje jen mapu bojišť v rámci KwaZulu, přičemž probírané události proběhly na podstatně větší oblasti. Kniha má rejstřík, přehled literatury i cennou obrazovou přílohu, v tomto ohledu pomocné ruky netřeba, naopak bylo by bývalo třeba překladatele anglických veršů, patetické opěvování padlých od Isandlwany a uliční popěvky z dob krymské války snad nemusíme číst v originále!
Vydal Triton v roce 2006.
| nápověda
