Na počátku byly nálezy zkamenělin neznámých zvířat, které lidstvo neznalo v jejich živé podobě. Koncept "vyhynutí druhu" byl však křesťanskému myšlení proti srsti. Což nezachránil Noe od každého druhu jeden pár, aby po potopě mohla být Země znovu zabydlena? Roku 1613 nalezené zkamenělé kosti byly vydávány za kostry králů Cimbrů a Teutonů poražených Gaiem Mariem roku 101 př.n.l.. Až do roku 1665 dožíval názor, že zkameněliny jsou naopak zárodky nového života, který v Zemi teprve zraje a na přetvoření v organickou formu teprve čeká.
Převrat ve studiu fosílií a geologii vůbec způsobil Georges Cuvier, který jednak nesporně prosadil vymírání druhů, ale též vybudoval paleontologii jako vědeckou disciplínu s vlastní metodologií. Cuvier vymyslel název mastodont a od roku 1800 propagoval mezinárodní program studia fosílií, což mu jako vysokému úředníkovi napoleonského císařství šlo dobře. Název Cuvierova zásadního díla "Rozpravy o převratech kůry zemské" (1812) napovídá, že důvod geologických změn a vymírání druhů hledal v katastrofách.
Radikální katastrofista Cuvier uznával možnost vyhynutí druhů, ale neuznával možnost jejich postupné změny. Nepřekvapí proto, že jeho hlavním odpůrcem byl zastánce evoluce Lamarck, který zase nevěřil v možnost vyhynutí druhu a tvrdil, že každý fosilní druh jednou nalezneme kdesi v hlubinách. Cuvierův žák d'Orbigny posléze množství katastrof ničících život znásobil, čímž nemálo přispěl k vítězství aktualismu (význam aktuálních, pozvolných příčin).
Katastrofismus měl tendenci sklouzávat k nadpřirozenu, zatímco Leyllův aktualismus se odvolával zcela na hmotné události. Paradoxně byl Cuvier jen vlažným deistou, zatímco Leyll "nebyl ani trochu ateista". Leyll sice řešil vymírání druhů soutěží a smrtí slabých, čímž zvěstoval Darwina, nepočítal však s evolucí, ale s cykly, alias věčným návratem. Od těchto dávných sporů různě nesprávných názorů se, jak upozorňuje autor, odvíjí argumentace různých biblistů. V době Leyllově to byla biblická geologie, později její ořezaná forma -kreacionismus.
Okolo roku 1860 byl vědecký svět převážně evolucionalistický, i když ne vždy darwinistický. Ve 20. letech 20. století došlo k jistému zatmění darwinismu, ze kterého těžil některými paleontology prosazovaný neolamarckismus. Vývoj genetiky posléze vedl ke sloučení genetických mutací s přírodním výběrem v neodarwinismus. Kouzelné jsou autorem vybrané perly z dobové literatury: V době 1. světové války ve Francii vydaná kniha dle lamarckismu dokazuje, že velikášští a přemnožení Němci jsou podobně jako dinosauři odsouzeni k zániku.
Tím se dostáváme ke druhé části knihy, vlastním velkým vymíráním. Je jich probráno celkem pět, hlavní pozornost je věnována dinosaurům. Zajímavá je zmínka o oblíbené teorii amerických vědců okolo roku 1940 - globálním oteplování. Šílených i velmi uvěřitelných teorií je však celá stránka. Ve shodě s obálkou se autor propracovává k teorii o dopadu asteroidu.
Příběh začíná v roce 1970, kdy Louis Alvarez (Nobelova cena za fyziku 1968, objevy rezonancí elementárních částic a práce s vodíkovou bublinovou komorou) doporučil synovi Walterovi ke kalibraci křídových vrstev užívat poměr množství jednotlivých izotopů iridia, blízkého příbuzného platiny, kterého můžeme občas nalézt v žiletkách. Článek o zvláštním obohacení vrstev na přelomu křídy a třetihor vyšel v časopise Science (odkaz ocení asi jen studenti a akademici) v roce 1980. Již rok po té referovali o objevu kráteru požadované velikosti naftaři na své konferenci. Akademičtí geologové objev Chicxulubu na rozhraní Yucatánu a Mexického zálivu dalších deset let úspěšně ignorovali. Kdo ví, jak by to s Alvarézovými dopadlo, kdyby neměli doma nobelovku a ve stejné vrstvě neobjevili i "šokové" nerosty vznikající za extrémních tlaků (třeba jaderný výbuch) a niklospinely vznikající při oxidaci meteoritu v atmosféře. Niklospinely totiž na rozdíl od iridia ukazovaly na jediný dopad, jednoduché iridium se v průběhu věků rozmylo a mohlo svádět k hypotéze opakovaných dopadů menších těles.
Kromě usazování iridia a usazenin obecně se autor zabývá i živou přírodou. Usazeniny však čtenář neopustí, právě v nich se nalezly pyly, z nichž je patrný několikaměsíční výpadek pylů kvetoucích rostlin. Skrze rostliny a plankton se čtenář dostane i ke kýženým dinosaurům, respektive všem skupinám, které vyhynuly a vlastně i těm, které nevyhynuly. Otázka, kdo vyhyne při globální katastrofě (dopad asteroidu tvořícího kráter Chicxulub měl sílu 5 miliard hirošimských bomb), je jednou z rozebíraných. Specialista na vymírání druhů D. Raup tvrdí, že to záleží na náhodě.
Autor Též dokládá, proč je zbytečné předpokládat, že dinosauři již byli načati - sopečnou činností či poklesem diverzity. Jednak ukazuje, že tomu tak nebylo a za druhé v tomto vršení příčin vidí typické případ pro použití Ockhamovy břitvy. [Ockhamův teorém praví, že entity nesmějí být násobena nad rámec nutnosti.]
V menší míře Buffetaut rozebral i další čtyři prvohorní a druhohorní vymírání. Z tohoto rozboru je patrné, že katastrofa koncem křídy je jediným dobře prokázaným dopadem asteroidu, který souvisí s globálním vymíráním. V širší perspektivě byla tato událost "menším" vymíráním, než ta předchozí. Jen k dinosaurům máme jaksi bližší vztah než k pancířnatým rybám a obrněným bezčelistým, o dírkonožcích nemluvě. Co pro lidstvo z poznatků o velkých katastrofám plyne, lze vyčíst ze závěru - Historie plná katastrof doprovázených běsněním živlů? Na poslední stránce je časové schéma velkých vymírání. Opravdoví zájemci si mohou prohlédnout i úvod - prvních 10 stran knihy. Důkladným čtenářům taktéž neunikne jedna faktická chyba na hranici překlepu: Chudozubí přešli po spojení kontinentů z Jižní Ameriky do Severní a nikoli naopak.
