Tenká knížka lidové poesie, vlastně textů písní Černý mrak v bílém vychází v češtině už potřetí a na nepopularitu si rozhodně nemůže stěžovat. Výbor obsahuje jednak volné popěvky "glu", občas předváděné jako řadové soupeření deklamátorů, jednak písně "gžas" zpívané kolektivně za hudebního a často i pohybového doprovodu. Jistou výjimku tvoří básně nepokojného a brzy zesnulého 6. dalajlámy, ovšem i v tomto případě se jedná o nevázanou lidovou tvorbu, občas patrně i odposlechnutou.
Vřele doporučuji vydavatelskou ukázku, nejen kvůli prvému oddílu veršů o lásce a milování a Osmi blahověstným znamením, ale kvůli obzvláště cennému doslovu Josefa Kolmaše. Ten básně vybral a přeložil (převážně z tibetštiny, ale též z čínštiny) spolu s Janou Štroblovou, na jejíchž bedrech patrně leželo přebásnění.
Vzhledem k tak velkorysé ukázce prakticky není, co dodat. Snad jen, že celá kniha se nenese v duchu milostné poesie. Dojde i na trpčí témata:
Jen trýzeň tibetského lidu němá
Nikdy a nikde konec nemá.
Nebo:
Všemocný Buddho, proč jsi němý?
Má snad i tebe boháč v moci?
Nakonec se však v závěru i v celkovém vyznění sbírky prosadí potměšilý duch lidu, který se koří a hořekuje, ale myslí si svoje:
Netřeba ke zpěvu mít školy ani.
Netřeba k pití radění a ptaní.
Netřeba cizích vzorů k milování.
Takže vypněte počítače a běžte se seznamovat do knihkupectví, do hospody anebo alespoň do pěveckého kroužku. Tibetská lidová se hodí všude.
Vydal Vyšehrad v roce 2005.
