Jak již jsem předestřel v prvém odstavci, John Derbyshire je poněkud konfliktním autorem. Na poli popularizace matematiky je však jeho radikálnost zcela neznatelná a, dá se říci, zcela opačná, než by člověk čekal. Dokonce mezi řádky píše, že Riemann byl poněmčelý etnický Polaban, jako ostatně všichni obyvatelé chudého Wendlandu. Ještě Leibniz (1646-1716) vyzýval ke studiu slovanských dialektů a folklóru v této oblasti.
Bernhard Riemann je hlavní postavou celé knihy objemem stran odpovídající matematice, neboť liché kapitoly obsahují matematický výklad, zatímco sudé jsou historicko-biografické. Riemann pocházel z neobyčejně chudých poměrů a je velice překvapivé, že jeho otec povolil, aby přestoupil ze studia teologie na matematiku. Snad ještě větším překvapením je, že chronicky stydlivý Riemann se vyučováním nejen uživil, ale že se dokázal i oženit. Ačkoliv s prve zmíněným se studenti patrně nikdy zcela nevyrovnali a ještě v roce 1861 čili 7 let po jeho prvé přednášce si stěžovali, že je příšerný.
V dějepisné linii se Derbyshireovi podařilo vystihnout realitu rozděleného Německa skládajícího se z více než 300 států a hlavně pak snahy po sjednocení jako hlavnímu motivu německého myšlení. Detailní pohled je z pochopitelných důvodů zaměřen na severní Německo a zejména Hannoverské království jehož poddaným Riemann byl do roku 1866, kdy jej zabralo Prusko a ukončilo tak jeho 52-leté dějiny (předtím bylo Hannoversko kurfiřtstvím).
Matematické větvi, která začíná vrstvením přesahujících se karet, dominuje prvočíselná věta, tedy způsob, jak spočíst, kolik je prvočísel menších než dané číslo. Samozřejmě s dostatkem času a sil to jde vždy násilím - spočítat je. Ale matematici chtějí něco onačejšího, vzoreček. Jak složitý nakonec je, a co všechno se pomocí něj dá spočítat, se ukáže po bratru 400 stranách. Bude k tomu potřeba čtyř listů fotografické přílohy s portréty matematiků, fyziků, mecenášů, Riemannů a autorů.
Důkaz Riemannovy hypotézy, včetně definice Riemannovy ζ-funkce vyžaduje netriviální typografii a proto tiše doufám, že patřičně nadšený a zaujatý čtenář se rozeběhne po stránkách Wikipedie.
Jak bývá u podobných knih zvykem, je prošpikována zajímavými detaily, bonmoty a úlety slavných. Dočteme se, že Riemann pracoval rok a půl ve Weberově laboratoři, že Hilbert nebyl Žid, ale pietista a že členové Trinity colledge v Cambridge měli zakázáno se až do roku 1882 ženit. Derbyshire velmi otevřeně a rýpavě hovoří o hnědém Göttingenu, jak jeho radní v roce 1954 obraceli kabáty a chtěli odměňovat Židy, které v roce 1933 sami vyháněli a od jiných chtěli, aby jim dělali křoví.
Nalezl jsem si několik omylů. V rovnici na straně 164 má být napravo ζ(s), nikoli ζ(1-s). Pěkný článek "Is π normal?" od Stana Wagona je sice v Mathematical intelligencer, sv. 7, ale ne č. 3, ale až č. 4, str 65-68 (1985). To k poznámce 122 na straně 346. Ale autora jinak chápu, jen jedno prvočíslo, to by bylo na tak pěkný článek málo. Sami uznáte, že se jedná o drobnosti. Komu tedy nevadí opravdu hutná matematika plná nekonečných řad, součtů a součinů, případně dokáže s tužkou a papírem pátrat po prvočíslech, tomu bych knihu doporučil. Doporučovat ji naslepo každému, kdo se zajímá například o moderní fyziku, bych si ale nedovolil, i když několik štěpných historek a nápadů zde je. Snad jen připomenu, že pro laiky nejlepší úvod do teorie chaosu je hra Toma Stopparda Arkádie, alespoň dle autora knihy.
| nápověda
