Amerického spisovatele válečných technothrillerů M. DiMercuria můžeme už znát z románu Palebný bod Piranha. A jak je dnes v případě tohoto žánru zvykem, další jeho kniha se opět odehrává se stejnými hrdiny jako Piranha. V knize Omega se DiMercurio vrací k oblíbenému tématu věčné rivality mezi USA a Ruskem. Děj se odehrává v současnosti, kdy Rusko je po ekonomické, a hlavně vojenské stránce stále bezvýznamnější. Tento stav samozřejmě bývalým sovětským zastáncům studené války naprosto nevyhovuje, a jeden takový, admirál Novskoj, se rozhodne ukázat těm arogantním Američanům, že ruská vojska jsou stále nebezpeční rivalové. Jako vrchní velitel ruského ponorkového vojska v Atlantiku podnikne rozsáhlou agresi vůči pobřežním vojenským základnám USA. Vyšle všech osmdesát útočných ponorek tajně vybavených ukradenými jadernými střelami SSN-X-27 k americkému pobřeží, a v pravý moment chce donutit Američany pod výhružkou atomového útoku zlikvidovat stejné atomové křižující střely, jako to potupně museli udělat Rusové. Celou svoji akci řídí z paluby nejdokonalejší ponorky všech dob, obrovské superponorky Kaliningrad třídy OMEGA, která právě opustila loděnice. Skrytý pod věčným ledem Severního ledového oceánu chce v pravou dobu vyslat oběma vládám své záměry, a v případě nevyřešení i útočnou kódovanou zprávu k odpálení střel na americké základny. Americká odezva na nečekané vyplutí všech ruských ponorek na sebe nenechá dlouho čekat. Pouze Omega se jim ztratí. Díky satelitní špionáži ji ale najdou po ledem na severu. Jako jediný člověk, který může najít a zlikvidovat OMEGU, je vybrán kapitán ponorky Devilfish třídy Piranha Michael Pacino. Ten má s Novským jeden nevyřízený účet. Před dvaceti lety totiž zákeřně potopil americkou ponorku, které velel jeho otec. Nikdo nepřežil. Tak kromě vojenského úkolu Pacino k tomu přidá i vlastní vendetu. Tím napětí románu jen vzroste.
Kniha má na začátku možná mírnější spád, ale s postupem času je rychlejší a napínavější. Přiznám se, že nápad Novského (tedy DiMercuria) mi připadal dost nelogický. Ale možná je to tím, že autor tento primární nápad v průběhu knihy odhodil, a nastolil v příběhu dramatické zvraty. Mezi nejnápadnější prvky příběhu patří opravdová radost autora psát o jednotlivých fázích plavby ponorky a řízení palby do technicky co největších podrobností. Všechno popisuje krok po kroku. Přiznám, že to mne až tak nezajímá, proto jsem některé odstavce, či celé stránky prostě přeskočil. Další jedinečností je popis útoku jednotlivými torpédy, či střelami. Autor jako by oživil tyto stroje na zabíjení. Popisoval jejich jednotlivé kroky od vystřelení až po explozi z jejich pohledu, což v konečné fázi vypadá jako popis živého člověka. Ale čím mne DiMercurio nejvíce překvapil, je použití jaderného výbuchu. Mnoho autorů ponorkových technothrillerů moc tento jev nepoužívá, protože příběh by tím mohl ztratit na realitě. Technothrillery nejsou čisté sci-fi. Autoři se snaží psát stylem, který by čtenáře přesvědčil, že se to skutečně mohlo stát. A ještě jedna věc. Na rozdíl od zvyklostí v tomto žánru hlavní kladný americký hrdina nekončí slavně. Žádný americký supermanismus. Tím u mne román stoupl v kvalitě.
Nemůžu říct nic jiného, než že Omega je po dlouhé době technothriller, který mne přinutil číst knihu, kdy se jen dalo. Téma , které bychom mohli zjednodušeně nazvat jak ponorky po sobě střílí torpéda tak dlouho, dokud se jedna nepotopí , je pro mnohé možná ohrané. Ale Michael DiMercurio z něho vytřískal to nejlepší, a myslím, že může směle konkurovat největší klasice ponorkových příběhů, jakou je Hon na ponorku od Toma Clancyho.
