Prvý a pojmenovávající je dopis křižáka Raula Osbernovi, později nazvaný Dobytí Lisabonu na Maurech roku 1147. Z tohoto dopisu bylo vyčteno datum dobytí Lisabonu - 25. září - které se od roku 1935 slaví jako státní svátek. Je to také nejrozsáhlejší dílo ve svazku. Raul musel být vskutku ve středu dění, alespoň podle citovaných projevů mocných. Měl však i nadhled, když s proslulým anglickým suchým humorem píše o Oviedu: V jeho blízkosti leží hornatá oblast, která vyniká především lovnou zvěří a pěstováním nejrůznějších plodin - a jistě by byla velice příjemná, kdyby ji nehyzdilo její vlastní obyvatelstvo.
Raul popisuje sedmnáct týdnů obléhání s proměnlivými výsledky. Konečné vítězství doplněné porušením úmluv a rabováním uzavírá slovy: Když všemohoucí Bůh trestá jakékoli hříšníky, musíme pocítit soucit nad tím, jak žalostně hynou a zároveň se radovat nad spravedlností jejich soudce.
Ke stejné události se vztahuje úryvek o dobytí Lisabonu z Magdeburských análů (1147), je však podstatně kratší a méně květnatými slovy zaznamenává průběh boje se zvláštním zřetelem na statečnost Němců. Důsledek boje představuje Zpráva o založení kláštera sv. Vincenta v Lisabonu. Naopak k prvému textu odkazuje Závěť křižáka Raula, mohlo by se dosti dobře jednat právě o jejího autora.
Poslední dva texty jsou data pozdějšího. "Zpráva o námořní cestě, při níž poutníci plavící se do Jeruzaléma dobyli město Silves, léta páně 1189" i "Dobytí hradu Alcácer do Sol na počátku páté křížové výpravy roku 1217" vycházejí ze stejné předlohy. Portugalský král si "stopne" pár desítek křižáckých lodí a naslibuje jim hory - doly. Křižáci se s proměnlivými výsledky pokoušejí město či hrad dobýt, mezi tím se rozhádají, nakonec ho dobudou, král jim nic nedá nebo dá málo, pohádají se tedy i s ním a se plaví dál. Mezi jinými zde vysvítá, jak mocnou silou křižáci byli - vzdor všem neduhům jejich volné organizace. Kupříkladu po dobytí Silves titíž křižáci vypálili Cádiz, který jeho obyvatelstvo zcela vyklidilo a ještě zaplatilo, aby jej nevypálili příliš.
Historický přehled Simony Binkové otevřeně říká to, co bylo možné vysledovat už v textech - reconquist proběhlo několik, zvláště vystoupení náboženských sekt Almorávidů a později Almohadů proces obrátila. Alfonz VII. Kastilský dobyl Lisabon už 1085, ale sebrali mu jej právě Almorávidé. Kromě Maurům portugalské hrabství bojovalo také o suverenitu s Galicií a Kastílií. Králové byli zpravidla bratranci, nakonec se dosažení suverenity povedlo v roce 1143. Papež uznal portugalského krále roku 1179.
Zevrubně je probrána celková situace křižáckého hnutí, od podnětu papeže Alexandra II. k osvobození Barbastry v Aragonsku roku 1064 až po objevitelské plavby Portugalců a Španělů ve století patnáctém. Zde je zajímavé zmínit, že po porážce u Las Navas de Tolosa roku 1212 se islámské panství v Evropě ekonomicky zhroutilo a kolem roku 1250 Granadské království podepsalo s Kastilií vazalskou smlouvu, podle níž platilo výpalné ve zlatě až do obsazení roku 1492, což vrhá na ukončení reconquisty poněkud nehrdinné světlo, žádný úporný boj táhnoucí se staletími, ale vyhnání zchudlého neplatiče. Koncept křížového tažení po odklonu od univerzální moci papežů poněkud vyčpěl a zmiňované dobytí Kanárských ostrovů nebo zámořské plavby byly jistě křížovými jen podle jména, avšak ve svých počátcích představovalo obdivuhodnou aktivizační sílu, jíž se podivovali samotní papežové. Podobně ostatně na Iberském poloostrově postupovali i muslimové.
Dá se říci, že při pozorné četbě nabízí tato kniha více takových ne-pěkných pohledů na aplikované dějiny. Proto jistě zaujme nejen specialisty na středověk, ale i náhodné čtenáře. O přívětivost překladu pro moderní čtenáře se zasloužili Pavel Zavadil a Magdalena Moravová.
Vydalo Argo v roce 2008.
