Vzhledem k literárnímu přepracování nepřekvapí, že Donata necituje Lévi-Strauss, i když se jedná o látku sesbíranou v 19. a 20. století. Zde prezentované "mýtické pohádky" přesto zapadají do jeho kategorií a schémat, nalezneme zde kouzelná dvojčata Bokororo a Itubore i slavného (nešťastného) vyběrače ptačích hnízd, včetně házení ptáčat jaguárovi a podlého volání shnilého dřeva (nepozorný hrdina na něj odpoví, a proto lidé hnijí na rozdíl od kamenů).
Pro čtenáře, kteří nevyžadují zdrojový text, je Déšť a jaguár jedinečnou příležitostí zabavit se motivově i reáliemi vzdálenými pohádkami, ale v rámci dobře známé formy bez hrůzných brutalit, pitvorných nechutností a sexuálních detailů, jimiž domorodý folklór hýří mírou nebývalou, ale které neradi vidíme, čteme i chápeme. Patrně proto, že divoch má býti dobrotivý a poklidně čekající na vitrínu, případně proto, že náš vlastní folklór již řezem měšťanské morálky prošel. Nicméně je opravdu přínosné zjistit, proč není želva domácím zvířetem, jak šibal mravenečník obalamutil jaguára a že lidožravé čarodějnice nemají rády med.
Knihu elegantně ilustrovala zajímavou a přiměřenou technikou Kateřina Kabešová. Doslov Zuzany Korecké seznámí zvídavého čtenáře případně uspávajícího rodiče čekajícího na recidivu bdělosti s rozdělením jihoamerických indiánů i hlavními motivy jejich mytologie.
Milovníci záhad se dočtou o Kurupirovi v příběhu podle schémat Léviho-Strausse ovšem, čili opět žádné astrálno. I když, připusťme, že jihoameričtí indiáni na nás zápecní Středoevropany působí jeden vedle druhého jako posádka létajícího talíře.
Vydalo Argo v roce 2007.
