90 %

Duby, Georges - Tři řády

Více informací k této knize najdete v detailu
Rozdělení středověké společnosti na tři skupiny si zpravidla podprahově pamatujeme ze školy. Jedni se modlí, druzí válčí a třetí pracují. Čili kněží, šlechta, a měšťanstvo. No jo, ale co rolníci či jinak chudí, kteří se neřadili mezi měšťany? Copak nepracovali? Co mniši, kteří dělí svůj život mezi modlitbu a práci? Znejistíme. Nespletli jsme si to - podprahově - s trojpolním systémem? Ne, kněží, šlechta, měšťanstvo je mantra, kterou do nás zatloukli hluboko! Přespříliš zamotané klubko ideologie středověku, který jsme si uvykli nazývat temným, rozplétá Georges Duby v knize s podtitulem Představy feudalismu. Duby byl historikem, který ve Francii sejmul ze středověku přídomek temný.

Nebylo by od věci připomenout, že originál této knihy je již z roku 1978. V předmluvě autor píše, že model trojfunkční společnosti budoval od roku 1970 a v roce 1973 svou práci představil Dumézilovi, který se proslavil pro změnu trojfunkčním dělením starých Indoevropanů. Lidovou etymologií lze velice dobře rozdělit cokoli na cokoli, ovšem prokázat opravdu historický původ společenských konstrukcí bývá nesnadné. Duby vychází ze dvou krátkých zmínek v dílech Adalberona z Laonu a Gérarda z Cambrai, kteří tak učinili v roce 1027, respektive 1025. Ve strukturalistickém duchu ovšem uvádí bohatý zástup ideologických předchůdců obou zmiňovaných prelátů a košatý strom jejich následovníků. Jistým způsobem salónní definice společenského uspořádání tak před očima čtenáře vyvstává z mocenského rozložení sil umožněného aktuální hospodářskou základnou. Hereze, podobně jako vlny obliby mnišství, tak můžeme chápat jako úniky před materiální bídou. Růst moci knížat jako úpadek moci krále. Před našima očima se území Francie stává oblastí, ve které za několik století došlo k několika změnám plně srovnatelným s něčím takovým, jako byla bolševická revoluce v carském Rusku. Opravdový, kočovnický feudalismus krále - náčelníka, který vede nájezdníky - bojovníky (jak snil Knobloch), byl vystřídán vládou feudálů - rytířů a hrabat, kteří založili své vlastní rody a nestáli o absolutní bezmoc tváří v tvář všemocnému králi, respektive podle starých dobrých pravidel usurpovali moc, na níž měli sílu. Další vrstvu mocenského chaosu představovaly nezhroucené zbytky římské společenské struktury, lidé, kteří se vzmohli vlastní prací a další neočekávané invaze nových pohanů, které staré, již usedlé, pokřtěné pohany nutily hledat oporu v nedávno porobeném původním obyvatelstvu.

Po formální stránce kniha vyniká krásným slohem. Celkem komplikovaný text je radost číst. Připomíná "staré dobré časy", kdy se nad každým odstavcem přemýšlelo a věty se pomalu šroubovaly v úderná souvětí.

Vraťme se zpátky k obsahu poněkud detailněji. Pregnantní formulace trojfunkčního modelu společnosti Gérardem z Cambrai měla za cíl vybruslit z blamáže po porážce Gautierem, prostým hradním pánem v Cambrai, jakýmsi hrabátkem, které čerstvě obdrželo léno. Gérard jako biskupové tohoto období byl přitom sám zvyklý vládnout jako nezávislý hrabě odpovědný jen králi. Tento stav podporovalo jakési dvojvládí, Gérard byl poddaným německého císaře Jindřicha II., ale Camrai zároveň patřilo do západofrancké arraské diecéze a Gérard býval povoláván na sněmy svolávané franckým králem. Nyní Gérard o světskou moc přišel. Vzal mu ji agilní Gautier a král se postavil za něj. Gérardovi nezbylo, než se pasovat na moudřejšího a ustoupit do role arbitra, kterého se nikdo na nic neptá. Apel na mravnost a dané uspořádání společnosti Gérardovi kazilo, že současně musel bojovat proti heretikům, kteří chtěli žít v evangelické čistotě bez kněží, bez sňatků, v rovnosti. Gérard tak musí ukázat, že i v nebi vládne hierarchie a najít v ní dostatečně vysoké místo pro svůj stav. Jen málokdy se vidí tak pregnantní provázání ideologie a zcela profánních důvodů, které ji motivují.

Gérard a bratranec jeho matky Adalberon (svět byl malý už tehdy) měli na svých místech biskupů mnoho nepřátel, ať už mezi heretiky, biskupy, kteří chtěli zušlechťovat společnost pokáním, mnišskými řády, i král představoval pro jejich moc velké nebezpečí, nenechal-li se snadno manipulovat. Gérard a Adalberon patřili do staré školy, která viděla ve zdrženlivosti dar, který nelze vynutit (proto nemohli zapudit manželky) a v kněžích služebníky Boha - poloviční anděly, kteří nesmí vůbec pracovat. Ze zkázy světa obviňovali (benediktinský) clunyjský řád, který směšoval kategorie a požadoval, aby šlechta žila mravně. Clunyjský řád znovu přivedl na scénu koncepci svatého bojovníka - bojujícího mnicha (Odo z Cluny). To byla revoluce. Roku 742 papež Bonifác ve francké církvi zakázal božím služebníkům nosit zbraň a bojovat. Zároveň nový řád rozkládal feudální mocenskou pyramidu svým vyčleněním z moci lokální šlechty, kterou svým způsobem zosobňoval. Tvrdou hierarchickou organizaci přijímal Západ snadno, protože v domnění, že se nic nedaří, přijali benediktinští mniši v 6. století organizací římských legií, aby mohli lépe vzdorovat rozkladu.

Mimo mnichů bylo nepřítelem výjimečně mocných biskupů z mocných kapitul mírové hnutí volající po sjednocení (zabránění šlechtě v loupežnictví a bezuzdném řádění), rovnosti a míru (který by válku, nyní již jako svatou, přesunul na místa, kde jsou nevěřící). V horizontu celé společnosti se tak vracela myšlenka rovnosti, která zrovna umírala na úrovni šlechticů - bojovníků z královy družiny, díky rodovým vazbám a stabilitě moci šlechty byla nahrazena koncepcí stařešiny rodiny - rodu odpovědného Bohu.

Mnišské řády se postaraly o své začlenění do společnosti: koncil ve Veru začlenil do 11. kánonu, aby jedni tvořili řeholní řád a druzí řád kanonický.Roku 993 se ve Fleury, dalším reformním středisku, poprali mniši s duchovními o to, kdo bude oficiálním vykladačem víry pro krále. De facto tedy o to, jestli budou mniši nadřazeni duchovním nebo naopak. Dudo ze Saint-Quentinu a Abbo z Fleury vytvářejí jiné tři řády: laický, mnišský a duchovenský. Abbo zcela revolučně posunuje mnichy nad duchovní a popírá rovnou možnost spásy v každém stavu. Rozkládá tak karolinské rozdělení moci. Abbo de-facto trojfunkčnost roubuje na dvojčlenný gelásiovský model, čímž dostává čtyřčlennou soustavu. Vidíme zde dobu vrcholu mnišství, jejichž komuny jsou ekonomicky tak důležité a městská střediska natolik nevýznamná, že mniši určují ideologii společnosti. Po formální stránce pak strukturalistického ducha Dubyho práce.

Po roce 1000 byla situace již jiná, města jsou významná, stejně jako šlechtické statky. Franští preláti se tudíž obracejí ke králi, přičemž se snaží vzbudit dojem, jako by hájili monarchii. Ve skutečnosti ji ale chtějí ovládnout. Král už není tím, kdo rozhoduje, ale tím, kdo rozhodnutí vykonává. Je "advokátem". Adalberon a Gérard vystupují proti (loupícímu) rytířstvu, reformovanému mnišstvu a podnikavému měšťanstvu - proto se odsoudili k porážce, ačkoliv za osvícenství byly jejich ideje renesance monarchistického státu naplněny.

Ze čtyř společenských cest tak vychází vítězně reformované mnišství. Trojfunkční model nepodporuje král, který se cítí biskupy - hrabaty ohrožen. Hnutí spříseženců Božího míru se stále více podobá vazbami mezi členy sektě a masakr na panstvích šlechty v kraji Déols, která se nepodrobila Božími míru vyhlášenému arcibiskupem Haimem hnutí zprofanuje. Vítězství clunyjských mnichů na několik generací oslabilo hereze, blouznivci nyní odcházeli do lesů východní a severní Francie žít prostě jako uhlíři a zakládali komuny inspirované spíše clunyjskými než evangelických rovnostářstvím.

Podobně rozmach hospodářství v počátku 12. století znovu smetl heretiky očekávající konec světa. Na severu Francie se vrátila města a peníze, objevili se řemeslníci a úspěch. Již nešlo zatratit hmotný svět, dařilo se v něm stále lépe tolika lidem. Ve městech se však začala objevovat opravdová bída. Opat Guibert z Nogentu ve druhé polovině 11. století za renesance centrálního státu prosazuje dozvuky Božího míru a bojuje proti rovnostářským komunám, roku 1112 však Laonská komuna uskuteční rovnostářskou řež. (Komuny jsou rychle poraženy, ale jejich automatické generování přílišnou nerovností a přílišnou bídou bychom si měli zapamatovat pro případné další politické úvahy.)

Do roku 1156 umírají všichni velcí opati středověké Francie a uzavírají epochu. Moc se vrací do rukou flexibilního duchovenstva. Duchovní už se nechtějí podobat andělům či otcům z pouště, ale apoštolům - odříkání a modlitby byly jen přípravou na světský úkol - vedení laiků bohu. Ideálem se stává kazatel a učitel a jeho pozemským příkladem Hugo od svatého Viktora.

Ve 12. století je trojfunkčnost pro Štěpána z Fougeres obranou před selskými rebeliemi a ochranou urozenců před povýšenci (do stavu šlechty) a zbohatlíky. V 60. letech 12. století se trojfunkčnost vrací v románských jazycích laiků u dvora - obhajuje moc faktickou a rostoucí. Roku 1025 obhajovala mizející moc biskupů opřených o krále. S pádem moci krále zmizela, nahrazena gelásiovskou dualitou, mnišskou čtyřčlenností a učením o společnosti-těle.

Ve zcela nečekané pozici se trojfunkčnost objevuje mezi rytířskými ideály a dvorskou kulturou, ba dokonce i při jejich pádu: Jindřich Plantagenet vystupuje jako král - rytíř opřený o biskupy proti francouzskému králi mnichů, gregorianismu a komun. Jako král, který zná míru. ... Vyšší rytířská kultura byla vlastně projevem boje francouzské šlechty - knížat proti kapetovskému králi, ačkoliv ji vedl král anglický, ale ten ji vedl jako vévoda normanský. ... Moc francouzského krále se opírala o papeže a církev, církevní institucím dala neomezenou moc - zrodila se intelektuální vláda univerzit a mistrů. ... Ačkoliv dvorští autoři rytířstvo vynášejí na vrchol společenské stavby, ve skutečnosti se musí rytíři doprošovat a stávají se závislými na přísunu darů a odměn. Hle, jaký vývoj za sto let! Skutečná společenská hranice, jejíž tragickou hloubku jasně pochopil Štěpán Langton, je hranice mezi chudými a bohatými. Trojfunkční kategorie se přesunuly z celého lidstva na vládnoucí vrstvu: duchovenstvo, šlechtu a měšťany. Podivnou oklikou se tak po více než 350 stranách vracíme do školy. Instituce, jak jsme se dověděli, antielitářské, zrozené z hierarchie pro masy, která nakonec potlačila (jako i jinde) systémovou moc vyvolenců. Sotva jsme se dobrali doby rozvitého středověku a několikrát jsme mohli sledovat naprostý zvrat systému moci! Překvapivá kniha, neobyčejně obsažná, nezbývá než doporučit.

Vydalo Argo v roce 2008





Diskuze k této recenzi:
Duby, Georges - Tři řády (příspěvků: 0)


Jak se Vám líbila tato recenze?
Oznámkujte jako ve škole
 1     2     3     4     5    Odeslat
Celkem hlasů 2. Z toho průměrné hodnocení: 2,5.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1062 recenzí
  (1005 ohodnocených)
1076 knih
  (956 ohodnocených)
a celkem 30093 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Giordano, Paolo - Osamělost prvočísel
Titul: Giordano, Paolo - Osamělost prvočísel
Sleva: 20 % (ušetříte 60 Kč)
Cena: 239 Kč

70 000 knih skladem. Najděte si novou oblíbenou knihu! Dobré Knihy.cz
Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Fasáda, M. N. O. P. Q.
(2) Venuši dát hlavu do dlaní
(3) Poznámky na krabičkách od sirek
Umberto Eco - 5. ledna 1932 Alessandria, je italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy 60. let 20. století. Od roku 1971 profesor ...
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2016 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům