Popírači holocaustu jsou vždy antisemité, většinou podporují neonacistické skupiny a sekty. Věří, že bez vyvražďování Židů bude nacismus přijatelnější. Znova připomínám, že to byla Lipstadtová, kdo byl žalován a k její morální velikosti bezesporu patří, že odmítla byť i jedinou veřejnou diskusi či interview na téma Irvingova útoku, neboť holocaust existoval "bez diskuse". Nikdy nedovolila, aby se spolu s ní na veřejné výsluní svezl kterýkoli z popiratelů holocaustu, ačkoliv by prodejnosti její knihy Popírání holocaustu takové diskuse bezesporu přispěly.
Richard Evans, významný německý historik napsal, že postmodernistická historie ponižuje mrtvé. Lipstadtová sice netvrdí, že postmodernisté holocaust popírají nebo sympatizují s těmi, kdo tak činí, ale: Klima, které takové ideje vytvářejí, není o nic méně důležité než specifické pravdy, které napadají... Je to klima, které dekonstukcionistickou historii vyživuje tím nejhorším způsobem. Žádný fakt, žádná událost a žádný aspekt historie nemá pevný význam ani obsah. Jakoukoli pravdu lze nově převyprávět. Jakýkoli fakt lze pozměnit. Konečná dějinná realita neexistuje... Popírání holocaustu je součástí tohoto fenoménu.
O tom, že to tak není je zbývajících 50 stran této tenoučké brožurky. Dle Eaglestona patří Irving i Lipstadtová do jednoho pytle lidí s "tradičním empirickým přístupem". A právě tento přístup je terčem postmodernistických dotazů. Neboť: Historii, jak ji dnes známe, vynašel Otto von Rank v 19. století. Dalo by se to shrnout o tří bodů: Jak to vlastně bylo? Objektivita a empirické metody. Tomu postmodernisté oponují nemožností opakovat historii, pochybami týkajícími se toho, kdo tvoří dějiny a pochybami o povaze samotného jazyka a psaní. Postmodernisté tvrdí, že "objektivní historie" je v podstatě nemožná.
Ale nic takového jako objektivní filozofie nebo světonázor neexistuje - kdyby tomu tak bylo, každý by je zastával a filosofové by se přestali přít. Proč? Neexistence pravdy pramení z toho, že obžalovaný soudu lže? Doufalo se, že věda se ukáže jako "objektivní filozofie", a skutečně nám toho říká mnoho. ... Věda nám však neřekne, co si myslely chudé londýnské ženy v roce 1789 o Francouzské revoluci. A taky nám nepoví, jak činit eticky správná rozhodnutí. Z toho pak za domácí úkol vyvodíme, že věda je neobjektivní.
Historické knihy jdou totiž texty o minulosti: představují nepřítomnou a nezískatelnou minulost a jsou s ní analogické. "Čistá", "neutrální" nebo "objektivní" historie je nemožná. Historické znalosti se produkují a historické knihy se píší jako žánr. A právě tento koncept "historie jakožto žánru" byl ústředním tématem v soudním sporu Lipstadtová-Irving.
Takto "jasně a bez vědeckého žargonu", pomocí konceptu žánrů se dojde k tomu, že: Popírání holocaustu není špatná historie, není to žádná historie. Až se nějaký šikovný postmodernista podívá na žánr historie, třeba to dopadne jako ve vtipu o Husákovi ve vazbě. Rozpačitý závěr.
I pro postmoderní text platí to, co platí dle postmodernistů vždy o všech textech, a to, že se jedná o účelovou manipulaci. Marxista píše marxisticky, postmodernista postmoderně. Cílem marxistů bylo ukázat nezbytnost komunismu, cílem postmodernistů je ukázat nezbytnost jich samých. Nalezli mocný nástroj k potření popírání holocaustu, protože všechny ostatní prohlásili za ne-nástroje. Liška bez ocasu řekla, že bez něho je lepši. Postmodernisté museli napadal vše, aby se učinili potřebnými. Hledat spojence kdekoli, kde byli posluchači vděční slyšet o legitimitě "napadání všeho". Nepříjemnou krizi s popíráním holocaustu dokázali teoreticky obhájit, ale dokáží uhasit i jiné ohně, do kterých přilili oleje? Třeba zákaz výuky evoluční teorie v USA? Před tímto spojením univerzitních protivědeckých intelektuálů s fundamentalisty mimo univerzity varoval S. Weinberg.
A my stále pohrdáme domorodými rybáři jenom proto, že naházejí na korálový útes granáty, aby mohli z výsledné spouště vybrat 7 kusů ryb, o které mají zájem výkupčí restaurací... Žánr recenze jsem nedodržel, ale žádná událost stejně nemá pevný význam.
