90 %

Eliade, Mircea - Pojednání o dějinách náboženství

Více informací k této knize najdete v detailu
Jeden ze zásadních spisků Mircey Eliadeho je plodem autorova nuznějšího období stráveného v pařížském hotelu v očekávání věcí příštích čerstvého emigranta. Eliade byl významnou postavou světové religionistiky a stále patří k jejím legendám. Nadto byl autorem, jemuž se podařilo své odborné dílo "udat" i na neodborném trhu, patrně i mnohem lépe než ...

Jeden ze zásadních spisků Mircey Eliadeho je plodem autorova nuznějšího období stráveného v pařížském hotelu v očekávání věcí příštích čerstvého emigranta. Eliade byl významnou postavou světové religionistiky a stále patří k jejím legendám. Nadto byl autorem, jemuž se podařilo své odborné dílo "udat" i na neodborném trhu, patrně i mnohem lépe než svou beletrii. Vojtíšek (čti: Znalec) jej řadí do religionistiky fenomenologické i hermeneutické. Přesto (ačkoliv by mělo býti právě proto) je Eliadeho výklad skutečným čtivým a pochopitelným "výkladem" smyslu posvátna, jednotlivých myšlenek, ideových směrů i nekonečným proudem etnografických, folklórních a teologických detailů. Četba Eliadeho je zážitkem. Netvrdím, že snadno dosažitelným, neboť text je vpravdě členitý, ostatně, hlubiny lidské psýché vyžadují vůbec mnoho pozornosti. Odměna poznání je však zaručena a jasně formulované myšlenky a přehledné struktury se zpravidla nedají zapomenout. K požitku přispívá i kvalitní překlad Jindřicha Vacka porůznu oceňovaného JTP. (Pouze na straně 289 se v jedné větě ztratil.)

Nahlédli-li bychom do životopisu (anglicky) autorova, bylo by nám téměř těžko uvěřit, že tento "typus" je významnou figurou vědy o náboženství. Po vystudování filozofie v Bukurešti vycestoval v roce 1928 na čtyřletý studijní pobyt sponzorovaný maharádžou z Kassimbazaru do Bengálska. Dobré kontakty s Nae Ionescem Eliademu přinesly slušná místa v diplomatických službách, což svědčí o tom, že do nového, socialistického Rumunska se tolik netěšil. Popravdě řečeno, skrze rumunský nacionalismus si Eliade opravdu nepěkně zavdal. Po Paříži zakotvil na univerzitě v Chicagu, kde byl na stará kolena zavražděn, prý Securitate. Ale konečně ke knize!

V mnohém udiví již předmluva sepsaná Georgesem Dumézilem (právě on se zasloužil o Eliadův francouzský azyl). Dumézil přirovnává vývoj religionistiky k vývoji fyziky, také se v první půli dvacátého století změnila k nepoznání. Vytyčuje úkol "vykydat Augiášův chlév", zodpovědně užít srovnávací metodu a vytvořit obecnou religionistiku. Je zde patrná víra v jediný (dalo by se říci biologický) základ "víry". Krásné, oba patrně věřili, že i religionistika má podávat jasné, nerozporné závěry.

Skutečnost, že v celé vsi zná rituál, dogma a křesťanskou mystiku jen jediný člověk, zatímco všichni ostatní členové společenství je neznají a praktikují jakýsi primitivní kult plný pověr (tj. pozůstatků upadlých hierofanií), nemá - alespoň v této souvislosti - sebemenší význam. Takto autor čtenáře uvádí do problematiky religionistiky, sledující proměnu forem posvátna. Dokonalost není z tohoto světa. Je něčím jiným než tento svět nebo pochází odjinud. Protože vše, co je posvátné, je i nebezpečné, ať už je to dobré nebo špatné. Proto jsou opakovány rituály - zajišťují skutečnost a normalitu světa.

Vzhůru tedy na nebesa, za uranovskými božstvy. Nejvyšší bytost, stvořitele světa a člověka, strůjce komunitních a mravních zákonů zná převážná většina národů světa. Ale neuctívá jej. Vzdálený bůh nebes je k přízemním problémům lhostejný. Lidé hledají cosi bližšího. Smysl jednotlivých substitucí je stále týž: Přechod od transcendence a pasivity nebeských bytostí k náboženským formám dynamickým, výkonným, snadno srozumitelným. Sledujeme postupný pád posvátna do konkrétna. Archaická uranovská božstva jsou nahrazována bohy plodnosti, Velkými matkami. Stvořitele nahrazují oplodňovatelé a je ještě bližší lidobožští synové bohů - Ašvinové, Dioskúrové. Syn Boží je z tohoto hlediska dalším krokem touhy po konkrétnu.

Peripetie nebeských božstev čtenáře přivedou k božstvům slunečním. Solární hierofanie souvisí s historickými osudy, převládají vlivem králů a díky říším, vždy v dobách, kdy "dějiny kráčejí vpřed". Slunce každý den umírající i ožívající poskytuje "spásu" člověka skrze iniciační rituál smrti. Sluneční kult je takto spojen s mužskými či případně jen královskými tajnými společenstvy. Ve starém Egyptě odcházel král do zásvětí opačným směrem nežli běžný lid, bez pomoci Osirise. (Jak ostatně víme i z akčních filmů.) Slunce je i bohem temnoty, své opačné tváře, spojené s chtonicko - magicko - sexuálními silami. Poslední z "vyvolených" (ve smyslu tajné společnosti) - filozofové, však Slunce desakralizovali.

Zatímco solární symbolika nás již neoslovuje, "noční řád ducha" přežívá. Měsíc oslovuje onu část lidského vědomí, která odolá i tomu nejagresivnějšímu nacionalismu. Místem, kde probíhá měsíční teofanie je hlemýžď, neboť vystrkuje a schovává růžky, podobně jako Měsíc, který se objevuje a mizí. Měsíc řídí vody, protože také podléhají rytmům a rodí se v nich život. Měsíční mytologie je patetická i útěšná. Překonání "lunárního způsobu bytí" probíhá formou obnovení jednoty - zrušením dualit.

S Měsícem souvisí kult vody, která zahrnuje potencialitu všech forem a je tedy vyjádřením plodnosti. Voda je živlem, jež předchází stvoření, proto je i oceánské božstvo Poseidón divoké, věrolomné a věčně nespokojené; mimo mravnost a řád. Zajímavou poznámku činí Eliade o Nymfách - božstvech zrození, která trestají sledování v poledne. Odtud strach přicházet v poledne k pramenům. Ale rozebrána je i podstatnější souvislost mezi potopou a křtem, které oba znamenají oživení.

Obdivuhodná Eliadeho schopnost plynule přecházet mezi tématy čtenáře vyvádí z vod ke kamenům, které především jsou. Kameny nebyly uctívány, ale spíše používány. Náhrobní kámen je nástrojem ochraňujícím život před smrtí a bázeň z menhirů pramení především ze strachu s násilné smrti spojené s místem na kterém jsou vztyčeny. Hermés, Athéna i Apollón byli původně jen teofaniemi v kameni bez konkrétní podoby. Vše zaniklo, zůstala jen víra v oplodňující účinek kamenů.

Po posledním citátu nepřekvapí, že následujícím motivem je země-žena-plodnost. Dodejme, že zemí bylo původně "celé místo", které člověka obklopovalo. Eliade zde dokumentuje, že koncept země-matky nedával žádný prostor otci - děti pro něj byly jen pracovní silou, která mu žádným niterním sepětím nenáležela. Odložené dítě se "vracelo zemi", jeho život se stával rozhodnutím živlů, buď zemřelo nebo jej čekal osud jiný než lidský - stalo se prvotním dítětem bez rodičů, napodobujícím boha, předurčené k úloze krále či hrdiny. Vzestup Země-Matky do postavení nejvyššího, ne-li jediného božstva zastavila až hierogamie s Nebem. Pozůstatkem je dvoupohlavnost telurických božstev.

Rostlina vyjadřuje projev Kosmu, vznik forem, zatímco voda jen přechovávala zárodky. Již v úvodu této kapitoly je načrtnuto sedm typů "rostlinných kultů", zahrnujících například strom - obraz kosmu, symbol života, střed světa či jara. Na rostlinné úrovni je symbolem nesmrtelnosti vinná réva, víno je symbolem mládí a věčného života. Množství motivů je v této kapitole takřka horentní, na ukázku snad poslouží postřeh z části věnované stromu života: Semité vášnivě toužili po nesmrtelnosti, po životě neznajícím smrt, kdežto Indové hledali rostlinu, která omlazuje a obrozuje.

Přirozeným pokračováním motivu rostlinstva je zemědělství, pro které je motiv rostlin prvořadý. Nový význam dali zemědělci také zemi, ženě a plodnosti. Zemědělství jakožto profánní technika a jako forma kultu se setkává se světem mrtvých ve dvou různých rovinách. Tou první je sepětí se zemí: mrtví stejně jako semena se pohřbívají, pronikají do chtonické dimenze, kam mají přístup jen oni. Navíc zemědělství je povýtce technikou plodnosti, života, který se reprodukuje rozmnožováním, a tajemství znovuzrození, palingeneze a neustálého plození mrtvé mimořádně přitahuje.

Posvátný prostor a posvátný čas čtenáře přivedou k morfologii mýtu a nakonec i povaze symbolů. Jestliže v úvodu bylo posvátné definováno jakožto protikladné k profánnímu- světskému, pak v závěru Eliade konstatuje tendenci omezování oblasti profánního a posléze jeho úplného zrušení. Některé vyšší náboženské zkušenosti ztotožňují posvátno s celým Vesmírem. ... Dialektika hierofanie umožňuje spontánní a úplné znovuobjevení všech náboženských hodnot, ať jsou jakékoliv a na jakékoli historické úrovni se nachází společnost nebo jedinec , jenž takový objev učiní.

Vydalo Argo v roce 2004.





Diskuze k této recenzi:


Jak se Vám líbila tato recenze?
Oznámkujte jako ve škole
 1     2     3     4     5    Odeslat
Celkem hlasů 10. Z toho průměrné hodnocení: 2,3.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30470 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Kmenta, Jaroslav - Boss Babiš
Titul: Kmenta, Jaroslav - Boss Babiš
Sleva: 35 % (ušetříte 105 Kč)
Cena: 194 Kč

Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Češi, Němci, Židé?
(2) Poslední rituál
"Na místě vraždy zůstalo tělo bez očí. Co nám odhalí třetí znamení. Jaký význam má poslední rituál?" Tento podtitul je dostatečně hrůzný a zaujme, jelikož zde zjevně opravdu nejde o obyčejnou ...
(3) Šedé duše
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2017 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům