Kniha je uvedena krátkým shrnutím válečné situace, zejména s ohledem na Středomoří a Afriku. Čtenáři mají v ukázce možnost ohodnotit kvality tohoto shrnutí sami, stejně jako se začíst do příběhu východoslovenského studenta medicíny Josefa Hercze, který se legálně vystěhoval na evakuačním parníčku Pentcho. Ten nabral na cestě do Suliny (v ústí Dunaje do Černého moře) tříměsíční zpoždění a námořní loď odplula. Bývalý bělogvardějský kapitán nezaváhal a s říčním plavidlem se pokusil doplout do Palestiny. Potopili se až u Kréty a jen zázrakem bez stovek mrtvých. Trosečníky, s výjimkou těch, které při plavbě za pomocí na člunu vyzvedlo britské loďstvo, zachránili Italové a konce války se dočkali ve zdraví v zajateckém táboře v Jižní Itálii.
Hercz u Dunkerqueu, již jako velitel čety, dostal 40 vojáků Wehrmachtu - dobrovolníků ze zajateckých táborů, jednalo se o "Těšiňoky" a sudetské půlněmce. Velitele překvapilo, jak jsou vycepovaní a že neodmlouvají. Z hlediska vojenské kázně a drilu byla československá dobrovolnická jednotka patrně zlým snem každého velitele, který neměl přirozený respekt a spoléhal na subordinaci. To ostatně dosvědčuje výpověď plk.v.v. Josefa Polívky, který staršího spolubojovníka na frontě u Tobruku oslovoval "pane Hájek". Polívka pracoval na Slovensku v novém závodě Škodovky postaveném v roce 1936 v Dubnici nad Váhom. Po vzniku Slovenské štátu byli Češi vyhozeni, ale Němci zakázali propad výroby a Češi museli být najati zpátky. K jednotce odešel nelegálně balkánskou cestou. V Egyptě se Polívka dostal do strážního oddílu, protože polské stráže střílely německé zajatce při večerních nástupech a tvrdily, že utíkali. Naopak Italové byli jako zajatci oblíbeni, plukovník Polívka cituje bonmot, že Italové jsou rození zajatci. Ostatně, mnozí tito "Italové" se mezi sebou bavili slovinsky. Polívka už na křtu ukázal, že politická korektnost je mu bytostně cizí.
Poslední zpovídaný, Otokar Braun se rovněž vystěhoval legálně za úplatu. V Palestině přežil zpackaný sabotážní útok odbojové skupiny na loď Patria. Po devíti měsících čekání se dostal do československé armády a válku dokončil při obléhání Dunkerqueu. Každý příběh je doplněn bohatou černobílou fotodokumentací. Vlastní přílohu se snímky a faksimilemi dokumentů obsahuje úvodní přehled situace.
Kromě memoárů kniha obsahuje krátké životopisy velitelů a osobností 11. pěšího praporu. Autor popisuje, jak ješitný hrdina Klapálek upadl do osidel sovětské moci - byl pozván v létě 1947 na dovolenou do Soči, v Moskvě jej provedli Kremlem, přijal jej Žukov, Koněv i Moskalenko a Klapálek se stal stoupencem vlády jedné strany.
Zajímavosti k účasti Čechů na Blízkém východě a v severní Africe obsahují několik drobných kapitol zabývajících se správným jménem jednotky, řeholníky z Palestiny odvedenými po uznání exilové vlády z klášterů do armády, pokusem o dezerci části jednotky ze strážní služby na hranicích Turecka do sovětské zóny v Persii i Čechy v Afrikakorpsu. Protektorát a Sudetská župa tvořily oblast, z níž se do této jednotky odvádělo. Čeština se, jak jinak, i v tomto útvaru stala jazykem nadávání na poměry.
Emmertova ediční řada Češi ve válce je přínosná spíše než zaznamenáním bojových operací zachycením ducha doby a odkrýváním méně známých faktů, jak už ukázal její první svazek Češi ve wehrmachtu. Obsahuje však i kvalitní shrnutí bojových operací a politické situace za války.
Vydal Vyšehrad v roce 2008.
