Emmertovi se podařilo i v dobách totality nashromáždit opravdu netradiční a nevšedně pestrý materiál. Etnické Čechy tak nalezl mezi námořníky kriegsmarine, výsadkáři na Krétě, v afrikakorpsu, v luftwaffe, na východní frontě, na západní frontě i na Balkáně. Příběhy jsou si v zásadě podobné - Mnichovská dohoda a s ní okupace československého pohraničí Německem a Polskem, shodně označovaná jako horší. Už v tom je vlastně kniha výjimečná, neboť ostatní třeba o Vánocích roku 1938 v polském záboru cudně mlčí (kdo nechtěl být Polákem, mohl se sbalit a jít).
Kniha je překvapivá i v dalších ohledech. Kupříkladu uvádí, že 20% československých zahraničních jednotek podřízených Benešovi tvořili uprchlíci z wehrmachtu. (Toto číslo mi přijde neuvěřitelné, víme-li, že v Africe 50% těchto jednotek tvořili Židé.) Pamětníci vůbec klátí zažité modly z knih o armádě Třetí říše, které se specializují hlavně na vyžehlené uniformy. Již v roce 1942 bylo v oblasti Cambrai pro německé vojáky nebezpečné vycházet samostatně. Kolchozy a sovchozy zůstaly zachovány i po příchodu Němců. Skrze ně totiž bylo jednodušší obyvatele ovládat a obírat o úrodu.
Jedinou předností luftwaffe na počátku války byla neskrývaná drzost a obrovské sebevědomí, píše veterán tohoto útvaru, ovšem dodává, že v roce 1941 v Německu RAF přezdívali "vrtáci náhodných kráterů" a ztráty posádek bombardérů předčily ztráty civilistů na zemi. Němečtí padákoví myslivci pro změnu studovali sovětské instruktážní filmy, aby jich nakonec na Krétě padlo 4,000, což oceníme zvláště v porovnání se 100 mrtvými při obsazení Jugoslávie a 500 při obsazení Řecka.
Díky spletitým národnostním situacím knihou prosvítají roztodivné národnostní a regionální zášti, jako jsou bitky mezi Rakušany a Dolnoněmci od Hamburku. Němečtí námořníci z posádek hladinových lodí přitom platili za buřiče a rebely, ovšem také za jednotky s nejtvrdším vnitřním řádem. Proti sobě stojí popravy německých námořníků pár dní před koncem války a masové útoky sovětských trestných pluků s klacky proti kulometům pod Královcem. Zážitky z obklíčeného Královce a vybombardovaného Hamburku patří mezi ty pro silnější nátury.
S výjimkou Plk. Otmara Malíře, kterému se podařilo nechat se vyvést ze zajateckého tábora wehrmachtu po zajetí afrikakorpsu a na opačné straně se s 1. československou samostatnou obrněnou brigádou zúčastnit obléhání Dunkerque, jsou všichni ostatní pamětníci uvedeni jen jménem a iniciálou. Osmý, poslední z nich je nejzvláštnější - československým občanem se stal až v roce 1953 a v Československu se ocitl jen díky svým obchodním aktivitám. Černou ovcí wehrmachtu se stal díky bratrovi, který byla členem sociálnědemokratické Republikanische Wehr bojující proti heinleinovcům.
Co říci závěrem? Na ploše necelých 200 stran je tato kniha opravdu nečekaně silným, ale i spletitým příspěvkem k historii dvacátého století. V některých názorech se sice ukazuje, že opravdu každý vojín má v torně maršálskou hůl, ale to by čtenáře u pohledu z první linie nemělo překvapit. Mnohé závěry jsou naopak formulovány přesněji a ostřeji, než by mohly být uvedeny v díle profesionálního historika. Pro skutečné zájemce o dějiny Československa nebo druhé světové války tuto knihu neváhám označit za nezbytnost.
Vydal Vyšehrad v roce 2005.
