Michel Faber (*1960) je autor, u kterého je problém zjistit národnost. Narozen v Nizozemí, s rodiči emigroval do Austrálie, na počátku 90. let minulého století se odstěhoval do Skotska, kde začal literárně tvořit. Nejblíže je tedy pravdě asi Wikipedia, která ho považuje za Holanďana píšícího anglicky. Stejně jako je problém se orientovat v jeho občanství, stejně tak můžeme chápat i jeho tvorbu. Například zatímco Linková ve svých sbírkách popustila fantazii dveře pořádně dokořán, Faber je přece jen možná trochu střídmější, ale i tak nesplňuje klasické představy o povídkách. Jeho příběhy se mnohdy odehrávají v nespecifikovaném čase, v nespecifikovaném světě. Dokonalým příkladem je první povídka "Bezpečný dům". Příběh člověka, který se ztratil nejen prostorově, ale hlavně sám v sobě. Snad bezdomovec, snad duševně nemocný, snad...??? Odehrává se to v reálném světě, či snad v jeho mysli? Čtenář si musí sám hledat odpověď. A to myslím nejen u této první povídky, ale téměř u všech. Takovým rysem, který vám padne do očí po několika příbězích, je fakt, že povídky jakoby začínaly bez začátku a končily bez konce. Přitom se ale jako čtenář necítíte nějak ošizen, okraden o pointu. Mnoho zde hraje spíše atmosféra příběhu. Jak se na přebalu píše, je Faber přirovnáván k McEwanu či Austerovi, ale osobně mi více připomíná příběhy z pera "drsného" Skota Irvine Welshe (Extáze, Acid House atd.) Hrdinové našich příběhů jsou totiž převážně lidé ze sociálního dna, opuštění, bezdomovci, feťáci atd. Lidé, kteří mají své sny, své touhy o opravdovém životě, o sexuální přitažlivosti či pouhé touze po klidu a bezpečí.
Velmi zajímavá je povídka "Zkoumání kokosů", příběh hrající si na erotickou povídku, kde ale předmět erotické touhy hrají kokosy. Na ní můžeme nádherně vidět, jak autor dokáže i s tak nezvyklým tématem v čtenáři navodit až dusný pocit erotična. K tomu musím podotknout, že překladatel si tam musel asi docela "máknout". Titulní povídka "Fahrenheitova dvojčata" se z celkového kontextu vyjímá především svým rozsahem, ale i takovým odlehčeným tónem. Není to žádná humorná povídka, ale přesto tak může působit asi ten jejich dětský pohled na svět a jeho koloběh, zvláště když jsou vychované na opuštěném ostrově za severním polárním kruhem.
Všech sedmnáct povídek se snaží splnit krédo autora, které napsal na zadním obalu knihy. Totiž že se tímto dílem snaží navrátit význam takovým dnes zprofanovaným pojmům, jako se jako šokující, znepokojivý, srdceryvný či mrazivý. Myslím, že se mu to celkem povedlo. A to za přispění překladatele Viktora Janiše. (A tomu bych měl i pravděpodobně poděkovat za zaslání výtisku.)
V roce 2008 vydalo nakl. Kniha Zlín.
