Kdo od něj již něco četl (Mariňáci, Carpe Diem1, 2, vše vydalo nakladatelství Straky na vrbě), musí obdivovat jeho všezahrnující znalosti na poli militantní sci-fi. Všemožné zkratky a popisy vybavení jsou tak promyšlené, až se nám, obyčejným čtenářům, z toho točí hlava. A právě z tohoto dalo by se říci stereotypu Planeta mezi dvěma slunci ostře vybočuje.
Jedná se o klasický survival horor. Tzn.:
"Jsme tu. Jsme tu sami. A děje se tu něco, čemu nerozumíme. A zdá se, že jediné, o co 'tomu' jde, je náš život!"
Tentokrát se útěk před smrtí odehrává na pusté, avšak okysličené planetě daleko předaleko za nejzazší obchodní stezkou. A proč že se zde naši hrdinové ocitli? Tak to by taky rádi věděli.
Mimochodem jedná se o přeživší část posádky ztroskotané vězeňské lodi SFPS Tecora. Přesněji o sympatického dozorce, dva méně sympatické civilisty, sympatického nájemného vraha a odsouzeného mariňáka, pohodového vesmírného piráta a velmi nesympatického, psychicky labilního brutálního vraha s jeho kamarády. Aneb "spoluztroskotance" si nevyberete.
Ke konci knížky se zmíněnou záhadu skoro dozvíte. A to je ostatně další autorův typický znak. Neocitáte se v roli boha typu "všechno vidím, všechno vím a příběh mě nepřekvapí o dvě stránky dopředu", ale čtete to, co vidí hlavní hrdina. A cokoli je záhada pro něj, je i španělská vesnice pro vás. Takže když naše skupinka narazí v poušti nehostinné planety, která je světelná milénia daleko od nejbližší kolonie, na gigantické vrakoviště lidských vesmírných lodí, nebudete mít ani potuchu o tom, co se děje.
Co dodat? Příběh vám doslova prozrazovat nebudu. Proč si ji pak číst, když všechno víte?! A ten, kdo se recenzí prokousal až sem, má zřejmý zájem a je zde jistá pravděpodobnost, že si ji také přečte. A kdo ne? Tak tomu je to šumafuk.
Závěrem? Velmi čtivé dílo pro všechny příznivce sci-fi, hororu. Výjimečné svým velmi netypickým koncem. Nic neprozradím, ale snad by vám něco mohl napovědět citát R. Blackmora, vévodící poslední stránce knihy Planeta mezi dvěma slunci:
Spisovatelův jazyk je příjemný a "plný". Nemusí však všem vyhovovat, že je skoro celá knížka psaná z pohledu třetí osoby (tedy er-formou). Poprvé to pro mě byla celkem novinka, ale dnes tento způsob psaní přijímám naprosto přirozeně. Patří totiž k dalším Fabianovým specifikům.
A tak Planetě mezi dvěma slunci dávám právě za její záhadnost a netuctovost 85%.