Autor se většinou zabývá reálnými skutečnostmi, a tak po pádu SSSR (Ikona), válce v Perském zálivu (Boží pěst), občanské válce v Jugoslávii (Mstitel) přišla na řadu kniha o Al-Kajdě - "Afghánec". Tato islámská teroristická organizace stojící za děsivým 11. zářím 2001 se podle všeho roztáhla po světě jako internet . Svá chapadla má všude, a válka proti ní je téměř beznadějná. Příběh, ve kterém hlavní roli opět hrají britská výzvědná služba SIS a americká CIA plus další špionážní organizace, začíná nevinným telefonátem přes mobil jednoho z bojovníků Al-Kajdy. Tento hovor o zdraví matky se stal zdrojem pro dopadení jednoho z nejvlivnějších mužů Al-Kajdy, u kterého se našly významné dokumenty o chystané akci s krycím jménem Al-Isra. Ale co to může být za akci? Al-Kajdu nevede banda hlupáků a ví co dokáže moderní výzvědná technika, proto jediným možným řešením je přímá infiltrace západního agenta mezi výše postavené členy Al-Kajdy. A zde se na scénu dostává čtenáři známa postava z románu "Boží pěst" - špičkový (teď už ve výslužbě) voják britských speciálních jednotek SAS Mike Martin.
Jak je u autora zvykem, rád pracuje s reálnými postavami a událostmi, proto při čtení stačí otevřít webovou encyklopedii Wikipedia , kde si můžete všechno ověřovat a doplňovat. Svět současné špionáže je přímo přecpaný nejmodernějšími technologiemi, které většině komerční společnosti jsou stále zatajené. S tím vším Forsyth čtenáře rád překvapuje a dělá děj ještě atraktivnějším. S tím je spojená i přímo autorova důslednost, kdy mu nestačí jen určitý fakt konstatovat, ale opravdu čtenáři přímo vysvětlit. A tak se román nestává jen převyprávěnou epizodou z války proti islámskému terorismu, ale tak trochu i výkladovým dílem o dějinách a strukturách této hrozivé světové organizace, a ne jen jí.
Autorův styl je čistě vypravěčský, nesnaží se o žádnou hlubokou charakterizaci postav. Jeho hrdinové jsou účelní, s předem daným charakterem. Toto některým čtenářům vadí, někteří to naopak berou za klad. K těm patřím i já. V jeho místy až jednoduchosti a nekomplikovanosti vidím hlavní zdroj v jeho čtivosti. V reakcích na tento román někteří recenzenti často poukazují na zbytečné promarnění tématu. Ale já to tak nevidím. Autor přesně odměřil dávkování akčních a odborných částí. To všechno tak, aby se děj nezasekával a nenudil. Jako autor fikce má samozřejmě právo na některé až nepravděpodobné prvky (narážím zde především na způsob, jakým se osvobodí přísně hlídaný vězeň v závěru knihy), ale ani ty nikdy nepřekračují hranice únosnosti. Kniha splnila přesně má očekávaní. Přinesla notnou dávku napětí i poučení. A tak dílo, které mne donutilo číst až do dvou do rána nemůže dostat nic jiného než nejvyšší hodnocení.
| nápověda
