Hlavní postavou knihy je student Adrian Healey. Chronický lhář, který se nezastaví před ničím. Ve svých lžích žije, život v realitě mu nevyhovuje. Občas se s ní musí setkat, když se třeba připravuje u svého profesora nebo když je se svou dívkou. Profesor ho jednou přistihne, že opsal svou práci a Adrian se rozhodne, že všem ukáže. Náhodou objeví v univerzitní knihovně "ztracené" dílo Charlese Dickense Peter Flowerbuck, které se vymyká dosud známým Dickensovým dílům. Jistěže se jedná o podvod, ale splní tím profesorovo přání, aby byl originální. Dokonce tuto knihu se svými přáteli zdramatizují. Adrian je však brzy zapleten do mezinárodního spiknutí a je svědkem vraždy maďarského houslisty v Salzburgu. Jeho život, jak to tak vypadá, se začíná vracet do reality...
Lži, výmysly a fabulace hlavního hrdiny jsou pilířem celé knihy. Celou knihu je třeba ptát se, zda-li jde o lež, nebo ne. A to včetně Adrianovy homosexuality (a nejen jeho). Ale jestli je vylhaná a nebo skutečná, to nikdo neví. Můžete se ptát: proč by měl lhát o své sexualitě? Ale nezapomínejte, že prolhanost je stylem jeho života. Děj knihy se neustále posouvá do minulosti i do budoucnosti. A tak se na začátku každé kapitoly čtenář musí zorientovat, v jakém roce se vlastně nachází a co se ještě nestalo. Některé události jsou Adrianovým vyprávěním a tak opět není jasné, jestli se to skutečně stalo a nebo je to zase nějaká jeho další bouda. Jen trochu nepozornější čtenář pak musí listovat o několik stránek zpět, aby vlastně zjistil, na čem je. Není však zaručeno, že na to přijde. Adrian Healey je velmi excentrická osoba a tak mnohé čtenáře může popisování některých jeho příhod odradit od čtení. Do děje se průběžně vkrádá další dějová linie, jejíž význam je po celou dobu tajen a odkryje se nám až na samém závěru knihy, kdy se spojí se vším ostatním. Když už si ale myslíme, že jsme vše pochopili, autor nás překvapí znovu. A v poslední kapitole možná zjistíme, že všechno má jiný smysl, než jsme chápali dosud. Mě samotného tato hra se čtenářem docela bavila. Problém je v tom, že to, že si autor se čtenářem hraje, se pozná až na konci knihy. Slabší jedinci tak mohou knihu v polovině odložit jako blbost, což by byla škoda. Naštěstí, Stephen Fry píše velmi srozumitelným a čtivým stylem, takže nedělá problém se krkolomnými zákrutami příběhu probojovat.
Lhář je, přes spletitost děje, docela odpočinkové čtení. Málo si z této knihy vezmete, ale bude vás docela dobře bavit.
