Je fascinující, jak na minimálním příběhu někdo dokáže postavit tak úžasnou knihu. Vloni jsme nechali Alici, Max Pola a Aleka uprostřed jejich "románku". Nyní jejich příběh pokračuje, i když v jiných kulisách. Na zhruba polovinu knihy se ocitneme v Japonsku, kde Alice (San'á) navštěvuje tetovací salón, kde si nechává zkrášlovat své tělo. Zároveň se setkává se svým dalším svědkem, japonským hercem Zenkičim. Skoro mám podezření, že tato postava měla autorovi původně sloužit jako kulisa pro to, aby se mohl rozvyprávět o tradici japonské herecké školy, podobně jako v prvním díle použil Giverny coby místo, kde Monet tvořil své obrazy jako kulisu pro vyprávění o Monetovi. Ale vlastně, co je na tom špatného? Vůbec nic, Fulghumovo vyprávění je velmi zajímavé a poutavé.
Po návratu z Japonska, už se zhotoveným tetováním, se Alice a všichni ostatní scházejí v Athénách. Alice si uvědomuje, co pro ní Aleko znamená a Max Pol si uvědomuje, co znamenal pro Alici... Vůbec, postava Maxe v tomto díle už není vystavěna tak nekriticky pozitivně, jako v prvním. Max si musí uvědomit své chyby a začít se podle toho chovat. Jeho dlouholetá dobrá známá ho nakopne a on si konečně uvědomí, co si dávno uvědomit měl. Vůbec je tato kniha nabitá emocemi, mnohem více než první, ze které přímo odkapávala pohoda krétského podnebí.
Jestli bych měl jednou větou shrnout, o čem je tato kniha, pak bych asi řekl, že to je o uvědomění si, kolik málo času je nám na tomto světě vyměřeno, že nikdy nevíme, co nás čeká zítra či pozítří a máme si proto život užívat plnými doušky. K dokreslení krásné atmosféry tentokrát knihy nechybí CD s nahrávkami amerických valčíků. Pusťte si skladbu zrovna v tu správnou chvíli (to místo poznáte tak, že v textu narazíte na notový zápis skladby), a uvidíte co to s vámi udělá. Při předposlední skladbě jsem nevydržel a do očí se mi vhrnuly slzy... Pocity z příběhu jsou mnohonásobně větší. Samozřejmostí jsou i nyní krásné ilustrace. Hrozně nerad, ale neodpustím si jednu výtku: V prvním díle se na závěr odehrála skoro až špionážní epizoda, podle které se dalo očekávat jedno z témat druhého dílu. Nestalo se tak. Ne že by se o tom vůbec nemluvilo, ale řeší se to velmi okrajově a skoro mám pocit, že to vyšumělo do ztracena. Přemýšlel jsem, jestli to byl šikovný reklamní trik, aby byli lidé více napjati... Ale třeba ne, třeba jen chtěl Fulghum naznačit, kolika podobným věcem v dnešní době věnuje pozornosti.
Neodpustím si trochu emocí. Když jsem po přečtení prvního dílu knihou listoval, vždy se mě zmocnil velmi zvláštní pocit. Takové mravenčení v zádech a pocit sevření v oblasti břicha. Vzpomínal jsem nejen na to, co je v té knize, ale na spoustu dalších věcí z mého života. A k tomu mi třeba stačilo jen abych tu knihu viděl na pultu knihkupectví. Nevím že bych měl podobné pocity z nějaké další knížky, snad něco podobného cítím k některým Singerovým knížkám, ale ne v takovémto rozsahu. Mohlo by se říct, že Fulghumovy knihy jsou plné duchovního rozměru, ale to jsou jen prázdné fráze. Těžko to však popsat jinými slovy, je to je to nepopsatelné. Už (a hlavně) kvůli tomuto je dobré si Třetí přání přečíst.
Třetí přání 2 není celé... Ačkoliv se příběh uzavřel, přání se nesplnila a je tedy nutné pokračovat. Ovšem, i kdyby to končilo takto, mě by to stačilo. Nicméně si s chutí (zase až za rok???) Třetí přání 3 přečtu. Co by to byl za svět bez vyplněných přání.
| nápověda
