Pokud se začtete do jejího díla, zjistíte, že především obsahově se od Austenové či Brontëové liší v tom, že její příběhy nejsou už tak zaměřeny na milostné vztahy a s tím spojené společenské normy. Z jejích příběhů lze vycítit už notnou dávku sociálního konfliktu. Je často označována za první britskou autorku sociálního dramatu. Dáno je to především prostředím, ve kterém žila. Zatímco Austenová žila na venkovských usedlostech, obdobně jako sestry Brontëovy, Stevensonová se narodila v Londýně, a později, když se vdala za W. Gaskella, žili spolu v průmyslovém Manchesteru. A právě život v tomto prostředí rozvíjejícího se průmyslu, kde vznikaly silné sociální skupiny a konflikty, nejvíce ovlivnil její literární tvorbu.
Nakladatelství Daranus nám v této české premiéře předkládá dvě novely, které se právě v Manchesteru povětšinou odehrávají. První z nich - "Alice a její muži" (orig. Manchester Marriage) - vypráví příběh Alice, mladé vdovy po námořním důstojníkovi, která se musí probojovávat životem s malou a těžce nemocnou dcerkou. Z relativního blahobytu se musí stále více a více uskrovňovat a využívat každé příležitosti výdělku, protože žena s dítětem příliš možností v tehdejší době neměla. A přestože se zdá, že osud k ní i dítěti byl nakonec milosrdný, to nejhorší životní drama ji čeká vlastně až v době druhého šťastného sňatku.
Z obdobného spojení opuštěné matky s dítětem vychází i druhý příběh nazvaný "Hříšná Lizzie" (orig. Lizzie Leigh). Vypráví o matce, která jde po letech do Manchesteru hledat svoji dceru, která zde sloužila, ale pak se dle jejího pána "spustila na šikmou plochu" a zmizela. Příběh o této rodinné tragédii je značně dramatičtější, a v závěru, který by se snad dal považovat z jistého pohledu za šťastný, mne překvapila až neobvyklá autorčina tvrdost.
Přes všechen úspěch v prozaické oblasti, se ale dneska za autorčino nejsilnější dílo považuje její biografie o životě známější spisovatelky a její osobní přítelkyně Charlotty Brontëové, vydaný v roce 1857 pod názvem "The Life of Charlotte Brontë".
Přesto tento další nakladatelský počin jen výborně ukazuje kontinuální vývoj britské ženské tvorby 19. století. Gaskellová i přes svůj zájem o sociální tématiku přece jen v díle nepotlačila ženský prvek známý už u její přítelkyně Brontëové či o generaci starší Austenové.
Na překladu obou novel pracovala Barbara Bindasová, a pokud bych měl k tomu výhradu, tak jedině v překladech samotných názvů. Ty ve mne neustále evokovaly pocit, že se jedná o nějaké nemravné, či erotické příběhy. Přímý, laický překlad originálních názvů by mi vyhovoval více.
