Kdo má moc, ten vládne světu a určuje jeho chod. To je odvěká pravda. Může to být moc vojenská, moc ekonomická, moc duševní atd. A tím vším se zabývá v této knize P. Gigantés (pravděpodobně Kanaďan, britský námořník za WWII, zajatec Severokorejců, profesor na universitě, řecký ministr kultury v USA atd. Zajímavý člověk, že ano.) Pokud se na to podíváme střízlivě, jde jednoduše o dějiny lidstva. Tak je i koncipovaný sled událostí . Začíná se nejstaršími hybateli dějin jako je Mojžíš, Kristus, Platon, přes temný středověk s jeho tupostí, až k světovým válkám, včetně studené. Jde o opravdu velmi zhuštěný výklad, protože posledních asi 5000 let historie lidstva autor vtěsnal do pouhých 260 stran textu. Ani nejde o žádnou kriticky odbornou studii, ale o moderně pojatý populárně naučný výklad. O Platonovi, či křižácích si můžete přečíst desítky titulů v rozsahu několika set stran, ale kdo na to má čas? A koho by to bavilo, když v dnešním přeinformovaném věku se užívá systém "vypíchnout" jen to podstatné, to co je pro čtenáře pravděpodobně nejdůležitější, tedy nejzajímavější. Na takovém principu pracuje Gigantés. Jde o velmi zajímavé čtení, které čtenáře přiláká především autorovým záměrem poukázat na jistou osobnost či událost z pohledu tehdejších společensko-ekonomických reálií. Mnoho historických osobností máme v mysli totiž spojených s jistým charakterem, mnohdy přímo s dobrotou a dokonalostí. Např. u Mojžíše, který přinesl Desatero Boží, se všeobecně bere, že to byl šlechetný člověk oddaný Bohu, a přitom sám hned po příchodu z hory Sínaj nařídil vyvraždit 3000 příznivců zlatého telete. Nebylo to v rozporu s právě doneseným Desaterem Božím? Ne, protože ten byl platný jen pro vyvolený národ, uznávající Boha. Velký filosof Platon, mnohdy považován za nejmoudřejšího člověka v historii, geniálního myslitele, a přitom nesnášel demokracii, protože mu zahubila přátele a rodinu. Ve svém slavném pojetí o státu "Ústava" zdůrazňoval nutnost nadřazenosti a podřazenosti, a tak se stala příkladem pro německý nacismus a jiné diktatury. Tímto způsobem se autor prokousává až do současnosti.
Autor už od začátku klade velký důraz na fakt, že dějiny se liší podle toho, patřil-li zapisovatel, či kronikář, k vítězné či poražené straně. Jak se říká: "Dějiny píšou vítězové". Proto například uvádí rozdílný pohled na stoletou válku ve francouzských a anglických učebnicích historie.
Jde o velmi dobré pojetí světových dějin a knihu lze doporučit.
| nápověda
