Zatímco "Pán much" se odehrává v blíže nespecifikované blízké budoucnosti během jaderné války, román "Věž" nás zavádí do Anglie 14. století, do nejmenovaného města, kde se místní katedrále přistavuje vysoká věž. Podle většiny odborníků se jedná o slavnou katedrálu v Salisbury, kde W. Golding strávil mnoho let svého života.
Hrdinou příběhu je děkan Jocelin, který vlastně celou tuto monumentální, a na svoji dobu neuvěřitelně stavebně složitou stavbu inicioval a chránil. Právě jeho nekritický postoj k této pro mnohé neuskutečnitelné stavby přináší pro lidi z jeho okolí fatální následky. Na množství postav, od kostelního posluhovače až po samotného stavitele, autor předkládá jednotlivé fáze degenerace Jocelinovi osobnosti. Ten ve své úpornosti stále jen poukazuje na fakt, že všechno je dílem samotného pana Boha, a nikdo, opravdu nikdo z nich hříšníků nemůže posuzovat záměr Pána.
Slavného "Pána much" s "Věží" spojuje především autorova snaha ve svých dílech zobrazit lidské vlastnosti ve vyhraněných, přímo extrémních situacích. V "Pánu much" to je hlavně naše divošství, zvíře schované v nás samých. U "Věže" je to zase nekritická víra, přímo náboženský fanatismus děkana Jocelina, který postupem času se stává posledním ze všech, kteří ve zdar stavby věří.
Goldingova "Věž" je netradičně pojatá historické freska, hlavně vezmeme-li v potaz standardní prvky historických příběhů, tedy skutečné historické reálie, na kterých autor staví svůj příběh, nebo vloží vlastní děj. To zde Golding zcela pominul, i když je naprosto jasné, o jakou stavbu, a tedy i místo a dobu se jedná. Snažil se vytvořit psychologický příběh vložený do konkrétní, ale přitom nejmenované doby a místa. Příběh o lidském snu, který se stává pro člověka celoživotní prokletím. A to se mu za použití bohaté slovní zásoby a citu pro popis vnitřních pochodů velmi podařilo.
