Na knihu Fantomová bolest jsem se těšil. Nikdy jsem nečetl nic od holandského autora a přesto mě tahle literatura zajímala. Nevěděl jsem, co mám od téhle knížky očekávat, co mi nabídne a jak k ní mám přistupovat. Někdy je to lepší, když nemáte ke knize předsudky... Když jsem se ponořil do prvních stránek, začal jsem mít nejasný pocit, že jsem to již někde četl. Ne slovo od slova, ale struktura knížky mi byla povědomá. A přitom jsem věděl, že jsem nic podobného nečetl. Stavebním pilířem Fantomové bolesti je velké literární dílo Roberta G. Mehlmana, který své knize podřídí úplně vše, i vztah ke svému synovi. Mehlman je postavou výraznou, dominující celému ději. Ale styl, jakým píše (a tím pádem styl celé Fantomové bolesti) je značně fanfaronský. Jako by se Grunberg snažil parodovat "velké spisovatele", kteří celý život pracují na svém "velkém románu". Grunberg si může dovolit být takto drzý a jízlivý, protože ač mu je teprve něco přes třicet let, zařadil se mezi významné autory nizozemské prózy. Na svém kontě má již tři romány, sbírku esejů a sbírku povídek. Jeho prvotina Modré pondělky byla oceněna hned dvěma významnými nizozemskými cenami (za nejlepší debut a zároveň za nejprodávanější debut). Navíc samotná Fantomová bolest získala holandskou prestižní literární cenu AKO. Grunberg je tak již zkušeným a uznávaným autorem, který si nějakou tu ironii může ve svých románech dovolit.
Fantomová bolest je lékařský termín, který označuje bolest v amputované noze, tedy v noze, která by nás již bolet neměla. A také je to bolest po něčem, co nutně potřebujeme k životu. Touto metaforou se dá poměrně přesně vyjádřit celá kniha - Mehlmann toho postrádá mnoho, ale nebudu vás ochuzovat o to nejlepší z knihy... Fantomová bolest je další z knih v knize - a zároveň silným generačním románem ve stylu Světa podle Garpa (ovšem, Fantomová bolest je mnohem lépe stravitelnější). Ovšem, mám s touhle knížkou menší problém. Jakkoli je skvěle napsaná, jakkoli je výstižná, trefná a vtipná, jakkoli nemohu říct, že bych se u ní někdy nudil, míval jsem občas pocit, že nemám důvod jí číst. Že je to sice zajímavá knížka, ale že se mi nikam nevryje, že si na ní za několik málo let ani nevzpomenu. Že je pro mě jaksi na jedno použití. Jako luxusní jídlo, které si vychutnáte, ale podruhé na něj chuť nemáte... Poprvé jsem to u Fantomové bolesti zjistil, když jsem si ji s sebou vzal do vany - po deseti minutách četby jsem se začal mýt... Vetšinou vydržím ve vaně tak půl hodiny.
Ne, není to rozhodně špatná kniha, ale pořád nevím, co si o ní myslet. Možná jsem jí nepochopil, kdo ví, ale rozhodně nelituji, že jsem ji dočetl.
| nápověda
