André Hardellet (1911-1974) začal publikovat od roku 1947 a jeho autorský záběr byl dost široký, od básní a šansonů až po romány. Na sklonku života byl za oceněn i prestižní francouzskou literární cenou Prix des Deux-Magots, udělovanou už od roku 1933. Román "Na prahu ráje" (orig. Le seuil du jardin, 1958) patří k jeho nejúspěšnějším dílům. Už od prvních stránek mi kniha velmi připomínala můj milovaný film "Amélie z Montmartru". Až poetický popis postav a postaviček obývajících rodinný penzion paní Temporelové nás povede krásným kaleidoskopem lidských charakterů, které mají vždy co skrývat - tajemná krásná slečna odjíždějící vždy na večer taxíkem pryč, sběratel vojáčků s jeho vášní k alkoholu atd. Do tohoto poklidného a zavedeného běhu dnů se vmísí penzionovaný profesor, který má už od počátku velmi atypické požadavky. Tímto přístupem a značně distingovaných chováním vůči dalším nájemníkům se z něj stává opovrhovaná, ale přitom tak přitahovaná postava. Zvláště stále oblíbenější a populárnější malíř Masson je stále více přitahován profesorovou postojem. On jediný se nakonec s ním sblíží, ale přesto tajemství profesorovy uzamčené dílny mu stále je ukryto. Proto využije své neobvyklé známosti v pařížském podsvětí, aby se i takto potutelně k němu dostal.
Příběh zprvu jevící se jako příjemné vyprávění nás postupně přivádí do stále napínavějšího děje, dá se říct až ke kriminálce. To graduje až k závěru, který z knihy dělá vlastně orwellovský příběh o velkém bratrovi, který neústupně ovládá naše životy. Nosnou tématikou je naše svoboda, svoboda žít si po svém aspoň v imaginárním světě snů a idejí. Jak moc může člověk se odpoutat od neutěšitelné reality aspoň ve svých představách a snech? Kniha v sobě přináší takovou směs klasického příběhu místy až filozofujícího na téma snů a svobody.
V překladu Michala Novotného vyšlo v roce 2000 v nakladatelství Karolinum Univerzity Karlovy.
