Heers vede svůj výklad ve směru toku času od raného středověku téměř až do 17. století, převážná část textu je věnována 12.-16. století. Z obecných témat svátků, mentality a moci se snaží vyvodit důvody, obecné zákonitosti a trendy hlučných a jistým způsobem výstředních zábav a akcí profesních skupin. Hlavní linie jej často zavádí k líčení privilegií a hierarchie kanovníků, postavení bláznů, dětí a slabých vůbec, čili celkem daleko od hlavního tématu.
Svátky člení podle společenského postavení skupiny akce pořádající, vyděluje tak svátky pořádané různými stupni a skupinami duchovních a svátky organizované laickými spolky nebo cechy. V konečném důsledku vlastně uvádí přesun od svátků církevních ke svátkům organizovaným světskou mocí (karnevaly), což znamená přesun od adorace slabých a podřízených (svátky bláznů, mše sloužené dětmi, obracení hierarchie společnosti), které se následně v ulicích měnily v rabování a rvačky spolu s kritikou mocných a bohatých, ke svátkům typu karnevalu (vrchol ve florentském), které jsou naopak oslavou moci a jejího blahodárného působení.
Navzdory detailnímu popisu tohoto "zkrocení" davu, tváří v tvář desítkám ukázek marnosti církevních zákazů se Heers nikde neodhodlá explicitně označit svátky bláznů za pravidelné ventily společenského napětí rostoucího pravidelně vlivem sociální nerovnosti a dodržování nesmyslných pravidel. Do jeho kategorií totiž zapadají konfuciánské lidové slavnosti (kulty ochranných bohů) i mnohé dosud probíhající veselice.
Obecnější charakter tohoto typu svátků ukazují i obecné problémy: V Lille v 15. století začala být role Krále Smrku, voleného mezi bohatými měšťany, natolik nákladná, že se mladí lidé raději z města vystěhovávali nebo volbu nepřijali, což zcela souzní s nářky vlčnovských ze soudobého dokumentu, že nikdo nechce vystrojit krále na jízdu, protože je to drahé.
Heers nesouhlasí s teorií přežívání "pohanských rituálů", ačkoliv zmiňuje obecnou snahu lidí, zachovat si zábavné slavnosti pod libovolným pláštíkem. O těch nejbláznivějších a nejstarších píše: Mezi lid, který jimi byl spíše ohromený, je zavedli klerici, a to téměř vždy, přinejmenším zpočátku, s podporou svých děkanů. Jak ilustrují zápisy rituálů svátků bláznů v některých městech sepsané rukou samotného místního biskupa.
Pokud by snad čtenáře překvapily bandy mladých podjáhnů, zvoníků a kanovníků vybírajících koledu občas i s holí v ruce, cituje dobového autora: Mnozí nedokážou vést církev o nic lépe než mlynářův osel hrát na violu. ... A právě proto je mezi mladými knězi tolik opičáků a oslů, kteří mají pečovat o duše, ačkoliv by jim nikdo soudný nesvěřil ani svou vlastní krávu.
Termín středověk nemá autor rád, z jeho práce však vyplývá, že i v něm lidé řešili problémy podobně, jako bychom je řešili my. Jednak vyvrací představu církve jakožto pevné hierarchie (ta nastoupila až později, až byla dost silná, aby vystrnadila z kostelů podivné svátky, jimiž si mnohdy klerici přivydělávali nebo ukazovali svou moc). Za druhé vyvrací představu středověkého člověka jakožto primitiva zmítaného osudem: Lidé ve středověku si uměli s porodností poradit, jak o tom svědčí rozdílné porodnosti ve městě nebo na venkově a podle majetkových poměrů. Překvapivě též uvádí sýr jako nezdravé jídlo bláznů.
Kniha je psána prapodivným těžko překousnutelným stylem. Nosné téma nebo hlavní linie se zaplétají v detailu. Poněkud chybí obrazové dokumentace, jelikož Heers popisuje myriády obecně neznámých stavebních detailů, soch a obrazů.
Vydalo Argo v roce 2006.
