Vypsal jsem si netušené množství otřesných nesmyslů. Proměny výchovy z láskyplné na omezující v 17. století, přesné datum zrodu plného vědomí, duchovní rozměr nemoci. Autorka nevynechal nic z árijského třeštění jungiánských kroužků let třicátých ani ultrafemistických let sedmdesátých. Občas si ve víru plného uspokojování potřeb a obdivu k přírodě v níž jsou všechna zvířátka smířena se svým druhovým i osobním osudem dala ránu až to i mne zabolelo - jako že víra ve sny a věštby je příkladem zbabělosti a upadlosti. Hefernanová je neobyčejně agresivní teistka, ani nejfanatičtější křesťanští fundamentalisté si obyčejně netroufají tak drze vyhlašovat, že jsou jedinými nositeli poznání a majiteli návodu k životu.
Prvá část je proložena vysvětlujícími příklady ve formě příšerně trapných historek, připomínajícími vtipy starých moralizujících strejců o tom, jak Pánbůh se svatým Petrech chodili po zemi. Laciná berlička o hodnotě chudoby, ztrápení a ponížení bezesporu nadchne všechny, kteří rádi okrádají a šikanují - vždycky je dobré mít oběti naklepané. Proč to okouzlení nevědomím? Opravdu je tím žádoucím stavem mátoha motající se zcela pod vlivem planetárních věšteb?
O to překvapivější je proměna po 160 stranách. Uměřený přístup k archetypu a nakonec i konstatování: Žádný intelektuál nesmí místo oběda jídelní lístek. Ani my proto nezaměňujme svět skutečný a svět slova. Tak proč jsme dosud žvýkali vývěsní štít? Děsí mě, že je to úlitba obvyklým čtenářům...
Celá kniha Hefernanové je psychologickým chápáním mýtu, ovšem ilustrována je doslovnými nebo alegorickými aplikacemi. Je vlastně logické, že autorka takto postupuje, z Léviho-Strausse víme, že jednotlivé kódy (sociální, přírodní, astronomický, atd.) jsou v mýtu záměnné. Zlatým hřebem pak autorka zcela obrátí: Svět je podřízen myšlence. Mé myšlence! Duch vládne nad hmotou. Od této chvíle se Hefernanová mění ve zcela seriózní jungiánskou terapeutku a pouští se do druhé části, v níž vysvětluje, jak je nezbytné sledování snů a jak jsme jimi informováni o svém stavu. Z tohoto bodu je prvá část shrnutím jungiánského procesu individuace včetně více či méně překousnutelných atributů a legend této školy.
Kniha se však stává dosti popisnou, spíše než vyprávěním je popisem procesu - manuálem, jež má čtenáře naučit pracovat se sny a zpracovávat je. Uvádí dva druhy metod - uvědomovací a tvořivé-symbolické. Hefernanová nesouhlasí s všemožnými snáři, jakožto univerzálními katalogy významů a na příkladech ze své praxe ukazuje specifický význam symbolů, který je vždy ovlivňován osobní zkušeností. To je překvapivě uměřený, solidní a nepouťový postoj.
Práce se sny je v jejím podání jungiánskou psychoterapií, zejména aktivní imaginací do níž surový materiál dodává sen ( k této metodě se v závěru autorka sama hlásí). Rozeznáme však i další metody, například psychodrama.
Celkově lze tedy říci, že kniha má dvě notně rozdílné části. Účelem prvé je nalákat velice ne-přírodovědecky či anti-skepticky naladěného čtenáře a část druhá jej realisticky naučit pracovat se sny. Druhá část slibuje zajímavé výsledky. Jakkoli zvrhlosti části prvé nelze odpustit, výsledky metodiky části druhé, to jest autorčinu třídílnou ságu Příběh cesty na sever si nenechám ujít.
Vydalo Argo v roce 2008 ve druhé, přepracovaném vydání.
