Do malé anglické vísky s poetickým názvem Pagus Parvus se před nedávnem přistěhoval "důvěrný" zastavárník Joe Zabiddou. Nemá ovšem zájem o omšelé šperky a otlučený nábytek. Když za ním bez ostychu přijdete o půlnoci, usadí vás do pohodlného křesla a měsíční svit vás sám ponoukne, abyste mu začali vyprávět. Úleva se dostaví takřka okamžitě. Váš příběh bude zapsán do černé knihy tajemství a bude poctivě vyvážen penězi. Diskrétnost je pochopitelně samozřejmostí.
Fiona Higginsová vyniká lehkým a poutavým stylem bez zbytečných popisů, které dnes většinu čtenářů, obzvláště mladších, spíš odpuzuje, než přitahuje. Její kniha je prostoupena až naturalistickou krutostí, morbidními historkami a neustálým připomínáním deště, šedi, mlhy a absence slunečního svitu. Čtenář je obklopen atmosférou bídy a deprese. Přesto nepropadá malomyslnosti, jelikož úhelným aspektem příběhu je tajemství. Proč Joe Zabiddou vykonává práci důvěrného zastavárníka, odkud bere peníze, jimiž vyplácí lidská tajemství a jaké jsou jeho úmysly? Proč se nikdo nesmí dotknout jeho exotické žáby a jaký příběh se pojí k dřevěné noze ve výloze? Dějový zvrat na sebe nenechá dlouho čekat a pointa není zcela předvídatelná. Typograficky je kniha uzpůsobena velmi příjemně a decentně a napomáhá čtenáři příběh zhltnout na jeden zátah. Kombinace všech výše uvedených věcí mi nakonec připravila jeden z nejlepších čtenářských zážitků tohoto roku.
| nápověda
