Je netradiční, aby film nebo filmová série iniciovala sepsání sborníku šestadvaceti kulturních teoretiků a kritiků, který se prodává v běžné knižní distribuci a který se dokonce dočká překladu. To o něčem svědčí. Ovšem, myslím, že ZR, který potměšile knihu anoncoval jako cenný naučný text pro české recenzenty, bude malinko zklamaný. Ruští kritici se po formální stránce k úkolu postavili jako kočky k pastvě. Ne, že by se zcela odpoutali od tématu, ale tu pojali příspěvek jako antický dialog, tu jako interview, tu jako záminku k naříkání na poměry. Viníka našel každý, každý na podobném místě, ale každý jej viní z něčoho jiného. Jedno z mála, na čem se shodnou, je názor na Lukjaněnka. Mají jej za druhořadého, případně talentovaného škrabala. Převážná většina jej nečetla, přiznali se. Nemuseli, kniha je věnovaná filmům. Čtenář se proto poučí především o současném Rusku a důvodech, proč je takové, jaké je. Řekněme si však rovnou, že číst si o tajemných finesách filmu, který jsme neviděli není tolik zábavné.
Takže k filmům: Již od prvých stránek svých příspěvků nemalou měrou autoři si stěžují či vychvalují klipový střih. Uff, spadl mi kámen ze srdce! Nejsem mimo mísu, samotnému mi přišlo, že i s načtenými knihami jsou filmy nepřehledné. Ano, neznalý čtenář se zevrubně zorientuje, ale to, že vyhrají ti dobří je jasné jaksi z principu. Na chytání fines je filmy třeba vidět víckrát. To prý je účel, Agapov uvádí vypečené marketingové triky, jimiž je toho dosaženo. Tím se dostáváme k roli producentů, mezi kterými nechybí první program ruské státní televize. Asi proto v Hlídkách vidíme, jaké nás chce mít Velký bratr. Perlička: jen jména producentů jsou v titulcích napsána prachem samotné křídy osudu.
Klipovým střihem se prý výborně natáčejí ponory do hlubin podvědomí. Rylkin s Alčukovou v družném rozhovoru zjistili, že v obou filmech je jasně patrný motiv archaického děsu z podstaty ženství. Zřetelně to vidíme ve víru z poletujících vran - je to vaginální symbol! Chvílemi jsem nabýval pocitu, že se jedná o ruskou obdobu esejů Jana Sterna, to zvláště, když jsem se dočetl, že Atmosféra Hlídek spíše než Hollywood připomíná markýze de Sade, u nějž libertini plánují velké zločiny a osudy zbytku lidstva přitom pohrdlivě pošlapávají.
No nic, připomeňme si, že Gesera ve filmu ztvárnil Vladimír Meňšov, režisér oskarového filmu Moskva slzám nevěří. Prvý předložený výklad je: Světlí = bolševici; Temní = postsovětští kapitalisti. Hned u následující Antanasijevičové je to Kosťa, kdo je revolucionář, který sní o tom, že pozvedne všechny lidi na Jiné. Po ní Aronson popatří na film gnosticky bezvýchodným pohledem: Jméno autora a název jeho díla nejsou ničím víc než podpisem úředníka střední kategorie, který potvrzuje, že v moderním světě se vyskytuje umění. ... Celá tato sféra je plně závislá na galeristech, kurátorech a pořadatelích festivalů, tedy v podstatě na činovnících, a je bezprostředně spjata s jejich pozicí na trhu. Upíři pijí krev proletariátu! Není dobro a zlo, je zákon a anarchie! Všemocný úředníku, tvůj děs z jurodivého proroka plyne z hrůzy, že moc se může ocitnout někde, odkud nepřijdou žádné příkazy.
Golubovičová si z filmu odnesla postřeh, že generace ruských třicátníků se neuvěřitelně snadno vzdala aspirací na záchranu světa. Temno je strach z dospívání, z volby. Hlídka představuje možnost odmítnutí možnosti a povinnosti tázat se po pravdě, zákaz pravdy. Zatímco hrdina Matrixu se probouzí, hrdina Hlídky souhlasí s tím, že zase usne. Srovnání těchto dvou epopejí se vícekrát vrátí.
Dondujer si myslí, že za vším jsou peníze, Krylov zase vymyslel univerzální filmový tester - posaďte před černobílou televizi sovětského penzistu s vysokoškolským technickým vzděláním, pokud za celou dobu nepřepne na zprávy, je to výborný film. Světlí = národohospodáři + silové struktury; Temní = gangsteři + oligarchové. Nedokončené albedo národního eposu může národ uřknout, jako se stalo Čechům Osudy dobrého vojáka Švejka.
U Krylova se výklad Hlídek proměňuje jednoznačně v parabolu dějin posledních dvaceti let. Lidermanová v Bekmambetovovi vidí konec sovětského pojetí filmu a začleňuje jej do proudu dalších režisérů. Mizian se Sogomonovem vidí všude v řadách Temných kulturní pracovníky pro masy. Podle Mikuševiče je Rusům vlastní manichejská dualita, zmiňuje sektu chlystů. Ještě hlouběji v tomto trendu sestupují Nikitinová a Grojs, až k zoroastrismu - Lukjaněnko nechce v Šeré hlídce syntézu, buduje utopii dualismu. Denní hlídka ve skutečnosti není nostalgií po SSSR, ale nostalgií po studené válce jakožto řízené a teatralizované manifestaci odvěkého dualismu. Jak říhá Nikiforov: K čemu osvícení, když jsou tu zvláštní efekty?
Pepperštajn - studoval i v Praze a jeho Mytogenní lásku kast si zkusím opatřit - vidí do upírů: Takový upír - to je přece hlavní hrdina kapitalismu. ... Upír je mrtvola, která se stala strojem. ... Upír je milenec viděný v ekonomickém světle. Zlo není v denní hlídce svůdné! Socialistický projekt - poslední křesťanský v podstatě politický koncept světa byl poražen. Nezbývá než sestup do pekel. Do upírů dělá i Petrovská: Upírský svět temnoty se odehrává v duchu prázdnoty 90. let, v duchu dalšího nepodařeného sociálního experimentu - demokracie. ... Hlídky jsou voláním alespoň po právu, když už není spravedlnost. Geser = Čubajs. Potom je úplně mimo mísu článek o Rembrandtovi. Noční hlídka je rozloučení se Saskií.
Sekackij, další kulturní analytik - infantilizace kulturních preferencí se teprve rozbíhá. Fenimora Coopera je možné číst už jen z donucení (však se právě v této době dostal i do školních osnov). Ve světle Vygotského teorií Hlídky ruší interitoraci - přechod od stádia promluv k vnitřní řeči. Nebude jednou raritní myslet v duchu? Tarasov vypeskoval ruské recenzenty, že jsou polena. Matrix je sartrovsky existenciální a marxistický, Hlídky propagují sociální darwinismus! V heslech to vypadá takto:
Rozum proti magii a síle. Chtonický fašismus temných sil nebo řízená demokracie světlých policajtů, to je Timofejevová. Pokud v zásvětí existuje reklama, znamená to, že zásvětí existuje!
Toropov (bože, to je práce s jazykem, to bych chtěl umět). Ruská sci-fi, to je zlý sen slovesného umění. Je to zoroastriánský, možná manichejský film, který po nás chce, abychom uvěřili, že zlo, které nakonec zvítězí, je menší.
Je to dlouhé, moc dlouhé. Kdyby to bylo poloviční, bylo by to super, ale takhle je to peklo! Přesto, umdlévaje, vidím perlu: Proč se díváme na dětské (infantilní) filmy? Existuje jediné vysvětlení: Žijeme v pohádce! Trabuergová.
Cvetkov - Hlídky jsou reklama na novou ruskou byrokracii. Je pravda, že život v 50 začíná, ale důležité je nezapomenout, že ve 40 skončil. Čubarov. Liberální projekt končí, ale sociální stát se také nikdo budovat nechystá. Lukjaněnkovy filmy podle něj propagují a rozdmýchávají vyloženě fašizoidní návyky ve vztazích mezi lidmi a legitimizují tak činy naší skrznaskrz zkorumpované moci. K čemuž se přidává Jusev: knižní konfrontace kapitalisté versus komunisté se ve filmu proměňuje v konfrontaci oligarchové versus moc.
Hle, jak se ruský intelektuál přizpůsobil popkultuře a na celé čáře zvítězil. Chcete infantilizaci kultury a kult hubnutí? Odloží pestrou kravatu a košili pastelové barvy, nasadí kulich ve tvaru pandy s ušima a s pískací kachničkou v ruce jedné rozdává druhou spisy Sartra, Adorna a Vygotského. Všichni si to koupí, čtou a ještě mu to přeloží, zatímco film si stáhli z internetu zadarmo. Metavítězové. Pusťte se do nich, pokud jste při síle a zažraní, jinak si je kupte do sbírky a občas listujte, podle perel jste asi poznali, že občas to stojí za to.
