Hrdinou příběhu je čtrnáctiletý Matt Freeman, sirotek vyrůstající u své tety a strýce, kteří mu od počátku opatrovnictví dávali jasně najevo, že v jejich rodině v Ipswichi není oblíbený. Zde asi každého napadne jisté (okatá) podobnost s Harry Potterem, ale je to asi jediná podobnost, která v knize je. Hlavní rozdíl je v samotném hrdinovi, který je všechno jiné, jen ne nebohé týrané dítě. Místní policie už ho ve svých registrech má zavedeného pro různé pouliční delikty. A do příběhu se dostáváme v momentě, kdy se svým nejlepším, a taky bohužel jediným kamarádem, vyhlášeným mladým zlodějem, vykrádají místní sklad se spotřební elektronikou. Ale zde už nejde o nějaký prohřešek, protože toto noční dobrodružství nakonec skončí pokusem o vraždu. Osud mladého Matta se zdá být zpečetěn. Poslední nadějí před cestou do pasťáku je pouze převoz do londýnské centrály programu převýchovy PPSP, programu pěstounské péče pro mladistvé delikventy. A protože snad nikde nemůže být hůře než o tety a strejdy, Matt se příliš dlouho nerozhoduje. A tak se nakonec dostává do péče podivné starší dámy jménem Jayne Deverillová ze zapadlé vesničky Lesser Malling v Yorkshiru, jejichž schopnosti už v Londýně fatálně okusí místní násilnický narkoman. Ale vesnička Lesser Malling není jen zastaralým zemědělským společenstvím, stejně jako Matt nakonec zjišťuje, že není jen tak nějakým mladým delikventem. Je hlavní osobou, která má přivolat tzv. Staré, bohy nám známé spíše pod názvem satan.
Jak jsem už naznačil, nebude se zde jednat o pohádkově laděný příběh s černobílými postavami. Není zde nikdo, o kterém bychom mohli říct, že je to hodný a dobromyslný člověk. Ani Matt zde není předkládán jako nějaký vzor pro mládež. Síla příběhu je především v reálnosti postav, které se chovají tak, jak by se dalo očekávat v reálném světě. (Kde se vlastně i příběh odehrává.) I když je román vedený nejen na Amazonu jako fantasy pro mládež, bylo mi už od první stránky jasné, že se bude jednat o příběh, který tuto pomyslnou hranici mezi literaturou pro děti a dospělé, pomalu, ale jistě překračuje. Bylo to dáno nejen stylem psaní, ale i autorovým přístupem k hororovým scénám. Nesnažil se o žádné rádoby prvoplánové krvavé scény, ale než na nějaký pouhý popis se autor zaměřil na navození atmosféry děsu a beznaděje. A to se mu podařilo více než dobře.
Kniha, kterou jsem četl před "Krkavčí branou", byl nový přírůstek od krále hororů Stephena Kinga "Puls", a ačkoliv to zní z mých úst až kacířsky, ve zpětném pohledu bych Horowitzovi dal více bodů než "Pulsu". To, co jsem Kingovi vyčítal, tedy slabou práci s postavami a hrůzou, zde A.H. předložil k mé spokojenosti. Jednu nevýhodu kniha přece jen má, že je to jako většina příběhu dneska seriál. Ale po prvním díle se celkem těším i na další.
"Krkavčí brána" je opravdu překvapivě kvalitní horor se satanistickou tématikou, který ocenil i takový fanda Stephena Kinga jako jsem já.
| nápověda
