Kniha je připsána kolektivu autorů, ale ve své podstatě je to sborník několika prací. Prvá, stejnojmenná je dílem Dominika Hrodka a je přesně tím, co by poučený čtenář čekal: Oslavou vysedávání v kavárnách včetně detailního výčtu proslulých jmen a přelomových událostí. Dočteme se zde, že kávu začal v Praze prodávat Jiří Deodat v roce 1704 v tureckém oděvu na ulici a vedlo se mu tak dobře, že již roku 1711 otevřel první pražskou kavárnu. Návštěvníci směli nad jednou kávou trávit celé hodiny, odpůldne i večery, pěkně jen mezi sebou. Jakkoli je kavárna vykreslena jako všestranný prostor sloužící ke sjednávání individuální prostituce, opíjení se absintem, karbanu a kulečníku, přece jen hlavní poznávací znamení "pravých" kaváren jsou stolní společnosti dosáhnuvší nezřídka nečekané slávy. Uveďme kupříkladu kavárnu Louvre. Nejen, že do ní chodil Einstein, ona v ní byla založena československá pobočka PEN klubu a Pražský lingvistický kroužek! Pro změnu v Demínce se v roce 1894 na valné hromadě přejmenoval sportovní klub A.C. Vinohrady na A.C. Sparta. Kavárenské prostředí bylo též nedílně spjato s politikou, někde v demokratické pluralitě, jinde v ostré separaci ideových proudů: Vzpomínám si na těžkomyslnost Jiřího Weila, kterého hryzlo svědomí, že podal ruku redaktoru katolického listu při náhodném promísení ideových zón.
Než se vydáme k uměleckým výšinám, připomeňme i temnější stránku. Géza Včelička nenáviděl kavárny, kdo si přečte monotónní dějiny mlácení násilnickým otcem na střídačku s kavárníkem u něhož byl v učení, snadno pochopí, že káva nehořkla před očima jen nezaměstnaným z Wolkerových básní.
Následuje již přislíbený příspěvek Evy Bendové: Kavárna v českém výtvarném umění první poloviny 20. století. Text je, pravda, hutně kunsthistorický, ale především je zde obrovské množství kvalitních reprodukcí, které vyniknou díky velkému formátu a kvalitnímu tisku na křídovém papíře. Vizuální stránky se týká i druhý autorčin příspěvek: K otázkám typologie a dispozice pražských kaváren první poloviny 20. století. Zatímco příspěvek Hrodkův byl zaměřen sociálně, tento je orientován zcela instrumentálně, na rozvržení a vybavení kaváren, jejich architekturu a vlivy životního stylu na změnu funkce kavárny. Bar jako samotný prostor se v Praze otevřel poprvé pravděpodobně s dokončením Obecního domu, tedy v roce 1911, ve Vídni pak již v roce 1908 v podobě Kärtner baru od Adolfa Loose.
Mnohoslibný příspěvek Šárky Kořínkové Upíři kaváren je shrnutím problémů kavárníků dle jejich odborného tisku (čtyři roky vycházel časopis Kavárník, leč kavárnické problémy řešil i časopis Hostimil pro všechny provozovatele pohostinství). Kromě tahanic kolem kolektivních smluv a bojů s nekalými cukráři (prodávajícími kávu bez licence) je tato část nádhernou ukázkou rozdílnosti pohledů z obou stran pultu, ale i zásadnosti žabomyších sporů. Kavárníkům mezi jinými (to jest kromě hostů) vadily biografy, sport i rádio. Naprosto kouzelné jsou ukázky vychovatelské činnosti kavárníka Suchánka. Cituji alespoň dva body, ale stejně šťavnaté jsou i ostatní:
4. Spáti v kavárně za bílého dne v okně jest nesmysl a jest žádoucno, aby se spáč zul alespoň z bot, poněvadž si jinak neodpočine. (Nemá-li kavárník koncesi na hotel, jest trestán.)
5. Příliš hlasité čištění nosu (na způsob lesního rohu) se v kavárně netrpí, možno tak činiti v maštali, kde je lepší akustika, neb v Příbrami a okolí.
Za zmínku stojí i pozoruhodná Suchánkova výzva, poplatná ještě staré době, kdy nevychované dítě nebylo známkou patřičného zbohatlictví: Děti nepatří do kavárny; jsou-li však již v kavárně, musí se slušně chovat. Nechovají-li se slušně, nemohou za to děti, ale rodiče, kteří je řádně nevychovali. Nevychovaní rodiče nepatří do kavárny.
Poslední a nejdrobnější prací je příspěvek muzejníka Tomáše Dvořáka, který se zamýšlí nad otázkou: Co po kavárnách zbylo? Shrnuje objevy a postřehy z přípravy výstavy od nákupů až po zápůjčky. Rovněž tato část je ilustrována množstvím unikátních fotografií. Několik fotografií z knihy je rovněž dostupných na stránce Muzea hlavního města Prahy: Kavárna Slavia, personál kavárny Arco a kavárna Louvre či spíše její kulečníkový sál.
Vydala Paseka v roce 2008.
