90 %

Hyde, George E. - Lid Rudého oblaka

Více informací k této knize najdete v detailu
Buďme k sobě přísní a řekněme si rovnou, že valná většina z nás čerpala své první, nejhlubší a mnohdy jediné informace o Indiánech z mayovek. Ale nezoufejme, mohlo to být horší! Drsný a nemilosrdný přehled dějin Siouxů - Oglalů a potažmo všech Lakotů a Dakotů sepsal již v roce 1937 George E. Hyde. Kniha nese v titulu jméno Rudého oblaka, v konečném důsledku nejúspěšnějšího indiánského vůdce Severní Ameriky, ačkoliv jej možná úspěchem u Little Big Hornu epizodně zastínili Sedící být a Šílený kůň, pro které Hyde nemá mnoho hřejivých slov.

Hyde je autorem celé trilogie o Siouxech, toto je její první díl zachycující dějiny do roku 1878. Slovo Sioux je v Americe ne-polkor, je to zkomolenina nadávky z odžibvejštiny. V průběhu knihy ostatně zjistíme, že jen málokteří indiáni neměli důvod Lakoty proklínat. Zastavme se však ještě u autora, Hyde neměl historické vzdělání, od osmnácti byl hluchý a postupně oslepl, přesto si jeho knihy získaly obrovskou popularitu i vážnost. The Journal of the American Military History Foundation v recenzi z roku 1938 napsal, že zde bude mnoho výhrad k nálezům pana Hydea a jeho otevřenému vyjádření úhlu pohledu: "Je občas protiarmádní, obyčejně protivládní a skoro pořád protiindiánský, ale zatímco to poslední může dnešní čtenář poněkud proindiánské literatury přivítat, jeho cynismus se jeví maličko příliš všeobjímající."

Pokud je autor cynickým, má rozhodně proč. Kniha je neuvěřitelná vzdor tomu, že je bez brutálních detailů. Bezuzdné přepadání spojenců, okrádání obchodních partnerů a lupičství zůstanou věrnými průvodci od počátku do konce. Nadto má kniha významný rozměr obecně-historický: ukazuje jak vypadaly dějiny v době hradištní či starší, v době, kdy nebyly ustaveny národy, a skupiny se svévolně dělily, slučovaly a vybíjely bez ohledu na původ a jazyk. Doba, jejíž poslední dozvuky známe z ranných knížecích Čech nebo spíše neznáme z doby panování Keltů ve Střední Evropě.

Dá se dokonce říci, že kniha je historicky mnohem širší, neboť na jejím počátku máme kmeny žijící na úrovni doby kamenné a končíme v palbě opakovaček. Oglalové - výkvět prérijních Indiánů vstupují na scénu jako lesní sběrači z Minnesoty. Odtud se - po té, co se od nich oddělili Assiniboini - přesouvají k horní Mississippi a začínají zde porážet (rozuměj vybíjet) Kríje. Algonkinští Kríové ovšem obchodem s Francouzi a později i s britskou Společností Hudsonova zálivu získávají pušky a dosud kamennými nástroji vyzbrojeným Lakotům oplácejí bernou mincí, čímž je vytlačují na západ. Tam ovšem narážejí na hradištní zemědělce Arikary, vybavené pro změnu z jihu španělskými koňmi a šavlemi. Arikary nakonec ze čtyř pětin vyhubily neštovice a jejich hradiště dobyli již puškami vybavení Lakotové, kteří v mezičase vyhnali část Šejenů a zkrušili Iowy a kmen Otoe tak, že se připojili k Omahům. Tento zemědělský kmen Lakotové 2x zmasakrovali a vyhnali na západ. Nejednalo se přitom vždy o takto jednoduchý průběh, vlivem Arikarů začala část Lakotů zemědělčit, odkud snad pramení jméno Oglala (opět asi nadávka: Ten, který rozhazuje hlínu). Sotva však šavle přestaly účinkovat Oglalové se vrátili k lovu.

Do roku 1817 Lakotové obchodovali výhradně s Francouzi ze St. Louis, později přišedší Američani srdnaté domorodce brzy překvapili schopností vynucovat si dobrý obchod také (jako oni) silou zbraní a navíc přinesli báječnou obchodní komoditu - alkohol. Do něj se přidávalo opium, aby byl ještě návykovější, ale pod vysoce humanistickým zdůvodněním, že zabraňuje, aby se domorodí ožralové pozabíjeli, což by hrozilo, pokud by po požití okamžitě nezcepeněli. Nenávist Oglalů k bělochům prý pramenila z přesné palby traperů žijících v osadách Vraních a Hadích Indiánů, obvyklé kořisti Oglalů.

V dalším se výklad začíná podobat tomu, co známe z westernů: přicházejí osadníci a ubývá bizonů. Hyde ale upozorňuje, že kolem roku 1875 se počet Lakotů každých dvacet let zdvojnásoboval. Indiáni vybíjeli přes 100,000 bizonů ročně, ale stěžovali si, že zvěř hubí trapeři a osadníci, kteří mohli odhadem zabít zlomek tohoto počtu. V roce 1832 Catlin pozoroval, jak Indiáni pobili 1500 bizonů, z nichž byly do St. Louis odvezeny jen nasolené jazyky. To vše za alkohol.

Přesto začala nastupovat doba opravdového boje o životní prostor, i když prozatím východněji. Americká armáda klidu nepřidávala a byvše složena z nezkušených zelenáčů toužících bít "rudochy" spěla ke konfliktu, který na sebe nedal dlouho čekat. Ukázkový masakr mírového tábora Šajenů u Sand Creeku, kteří vyslyšeli své náčelníky obeznámené s městy na východě, přinesl překvapení v podobě sjednocení několika kmenů. Pak už se divila druhá strana barikády, když indiánští bojovníci zlikvidovali v roce 1864 přes 100 mil dostavníkové cesty včetně rančů a jejich obyvatel. Nejúspěšnější "mstitel", generál Connor dokázal najít a napadnout pouze severní Arapahy, kteří se bojů neúčastnili, ale i ti jeho útok odrazili. Tažení americké armády k řece Powder tedy v roce 1865 s výjimkou několika menších porážek nic nepřineslo. Vlastně přineslo, již tehdy stál měsíc tažení dva milióny dolarů, které se vyplácely armádním dodavatelům.

Hluk této debaty brzy přitáhl pozornost těch politiků na Západě, kteří se již dlouho specializovali na získávání dotací pro Indiány, a zvláště pak výhody spojené s jejich využitím. Za této situace se odehrála cesta vítězného náčelníka Rudého oblaka do Washingtonu, která představovala nevídaný úspěch. Zjevné prohřešky a neúspěchy odstranily jestřáby a politiku země ovládla proindiánská loby, která Lakotům za odchod do rezervací nabídla obrovské dary v materiálu i potravinách. U rezervačních správ nemuseli Indiáni lovit, pracovat ani nakupovat, o to víc času teď měli na válku proti jiným Indiánům. Rezervační správa byla bezuzdně šikanována, běloši nesměli na indiánské území vstupovat.

Přesto Lakotům proklouzl prof. Marsh do Badlands a přivezl odtud přes dvě tuny zkamenělin. Vzdor mayovkám Indiáni nestavěli hlídku, proto je armáda tak často zaskočila ve vesnicích. Kromě zkamenělin se v Černých horách objevilo zlato a vláda již po několikáté nabídla Indiánům odchod do ještě pustějších rezervací výměnou za staniční komunismus. Cesta do Washingtonu tentokrát pro Rudého oblaka neskončila úspěchem - ubytoval se u nevhodné osoby, která jej tahala do bordelů a ještě jej ponoukala, aby si nechal proplatit vládou účtenky. Tím přišel o podporu církve.

Neúspěchem byla podlomena jeho prestiž mezi Lakoty a posílila neústupné radikály. Totiž, situace byla následující: převážná část Indiánů se stahovala na zimu do rezervací, aby se nemuseli starat o zásoby, zatímco v létě žila a lovila postaru. Zde je vlastně jeden z vrcholů knihy, Hyde se snažil dokázat, že bitvu u Little Big Hornu svedli Indiáni, kteří nebyli z rezervací. O vcelku nevelkém významu bitvy pro Indiány svědčí to, že po vítězství pokračovali v běžném letním programu a na zimu se začali bezelstně přesouvat do rezervací, kde na ně již čekala armáda. Opět se přitom ukazuje, že pravda a právo nebylo ani na druhé straně. Koně, kteří byli Indiánům darováni za odstoupení loveckých práv v Nebrasce (pořízení po 120 USD za kus) jim byli za porážku, kterou uštědřili Custerovi u Little Big Hornu, sebráni a prodáni po 5 USD!

Hyde vyzdvihuje náčelníka Skvrnitého ohona, který se po obsazení rezervací armádou jako jediný snažil zachovat jednotu Lakotů a dojednával kapitulaci jednotlivých skupin a jejich odchod do rezervace (i když tím kolaboroval). Rudý oblak se v této situaci choval jako rozmazlený školák a nedosáhl ničeho. Autor uvádí, že v roce 1878 se náčelnictví a kmenová pouta Oglalů v zásadě rozpadla. Přesto nakonec nepřizpůsobiví Oglalové dosáhli alespoň zachování své kultury a jazyka, na rozdíl od vstřícných Poníů, tradičních dodavatelů stopařů pro armádu, kteří byli zahnáni do pouštního Indiánského teritoria, kde jejich kultura zanikla mezi troskami dalších kmenů.

Ke knize byly v roce 1957 doplněny dodatky a případné omyly opravuje též doslov Jana F. Ullricha, autora anglicko-lakotského slovníku. Ullrichovu stránku by vážnější zájemci určitě neměli minout.

Ve výše uvedeném výtahu jsem mnohé zanedbal, nezdůraznil a možná i zkomolil. Přesto si dovoluji čtenářům tuto knihu důrazně doporučit - když si ji dost z Vás nekoupí, nikdo druhý a třetí díl nepřeloží!

Vydala Paseka v roce 2008.





Diskuze k této recenzi:


Jak se Vám líbila tato recenze?
Oznámkujte jako ve škole
 1     2     3     4     5    Odeslat
Celkem hlasů 3. Z toho průměrné hodnocení: 2.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1012 ohodnocených)
1091 knih
  (960 ohodnocených)
a celkem 30859 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Pravé domácí
Ráda chodím na návštěvy. Je tam všechno zdarma. Narvu se jednohubkami a jahodami se šlehačkou a všechno zapiji minimálně dvěma litry bublinkové limonády. Pak si odskočím na WC a jen tak z luxusu ...
(2) Vyhnání
(3) Tušení zla
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2019 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům